[...]Mezi českými odbojáři v Rakousku, sdruženými v tzv. Maffii, vládne smutek. Východní fronta je zlomena. V případě jižní je jen otázkou času, než kapitulují Rumuni. A západní? Kdy dojde i na ni? Alice Masaryková, dcera T. G. Masaryka – hlavy československého odboje v zahraničí, si v oněch dnech poznamená do deníku: „Šla jsem ze schůze se členem Maffie. Plakala jsem a zoufala jsem nad zradou ruskou, nad Němci před Paříží. Situace byla bezútěšná. A člen Maffie mi tehdy řekl: ‚Když to prohrajeme teď, tak to vyhrajeme za 15 let. To vyrovnání přijde. My se ho ovšem již nedožijeme.‘“
Tomáš Garrigue Masaryk a jeho válečné námluvy se Spojenci |
Alice je zlomená. Smiřuje se s možností, že s otcem i sestrou Olgou, kteří pobývají v „nepřátelské“ cizině, se už nikdy nepotká. Mladší bratr Jan slouží v armádě, starší Herbert předčasně zemřel před třemi lety a zbyly po něm dvě malé neteře – Anička s Herbertkou. Matka Charlotta trpí těžkou melancholií a srdečním onemocněním. Obě ženy musejí snášet policejní šikanu. Jsou vystavovány dlouhým výslechům, nesmějí bez povolení opustit Prahu, policie až na výjimky nepovoluje churavějící Charlottě výjezdy do lázní. Není-li možné pomstít se přímo Masarykovi, škodí režim alespoň jeho blízkým.
Výsměch úřadů
Sama Alice strávila část let 1915–1916 ve vězení, především ve Vídni, kde se ostatně 3. května 1879 narodila, tři roky předtím, než se Masarykovi přestěhovali do Prahy. Kvůli spolupráci s otcem byla obviněna z velezrady a hrozil jí trest smrti. Po mezinárodním tlaku byla nakonec propuštěna. Ale už třetím rokem postrádá stálou práci. Na lyceu v Holešovicích, kde učila až do svého uvěznění, má zavřené dveře.
Jiné učitelské místo by se možná našlo. Režim si však klade podmínky: Alice odsoudí otcovo úsilí a vzdá se svého velezrádného příjmení, pod jiným jménem pak může začít znovu. Možná v Čechách, možná jinde v monarchii. To ale hrdá Masarykova dcera odmítá. Drobný příjem si zajišťuje alespoň výukou jazyků, financemi a jídlem jí skromně vypomáhají členové Maffie i rodinný přítel, kazatel Urbánek. Alicino zoufalství na jaře 1918 umocňuje horšící se matčino zdraví. Obě ženy opakovaně žádají o nový lázeňský pobyt, Alice prosí o pomoc úřady. Marně. Odpovědí je jí výsměch, arogance i zlomyslnost úředníků. Vyhlídky do budoucna jsou neradostné.
Uplyne několik měsíců a s nimi přichází nečekaný zlom. Vítězství centrálních mocností se nekoná. Válkou vyčerpané Německo s Rakouskem-Uherskem se vnitřně hroutí. [...] Vyhlášení Československa [/...] 28. října 1918 je pro Alici téměř zázrakem. A také osobní satisfakcí. Přesně před třemi lety byla zatčena a málem odsouzena k trestu smrti. Nyní pro ni 28. říjen získává zcela jiný význam. Sama na něj vzpomíná takto: „Na ulici byl šum. Na Příkopech proudily davy lidu, pojednou zazněla národní hymna a stoupala výš a výš. Nezávislost naše byla prohlášena. Rok vězení, léta tichého vyděděného života v ústraní, bohatého vnitřní prací a sebekázní, učinily mě velmi dojmům přístupnou. Pocítila jsem, že mi slzy stoupají k očím a štkaní, že jest v hrudi uzamčeno.“
Po návratu domů ji ale nečeká klid. Srocení občanů se koná i před bytem Masarykových v hradčanské Brusce. Chtějí aplaudovat Masarykově choti. Ta ovšem dlí už od jara v sanatoriu ve Veleslavíně, zde se neobejde bez celodenní péče lékařů. A tak se slova v zastoupení ujme Alice. Ne poprvé ani naposledy…
14. listopadu je prezidentem nově vzniklého státu zvolen T. G. Masaryk. Do vlasti se sice vrátí až 18. prosince, ale po návratu postrádá prvou dámu státu. Charlottino zdraví je v troskách. Prezidentova choť tráví mnoho času v nemocnicích, a tak otci vypomáhají jeho dcery, sedmadvacetiletá Olga a devětatřicetiletá Alice. Když se Olga roku 1920 provdá za švýcarského lékaře Henriho Revillioda, přechází role prvé dámy především na Alici. A po Charlottině smrti v květnu 1923 i nastálo.
Jediný, kterého políbila
Alice provází svého otce na zahraničních cestách, při setkáních s diplomaty i cizími státníky, s představiteli kultury či církví. Pomáhá s vedením prezidentské domácnosti a spolu s lékaři úzkostlivě dohlíží na Masarykův zdravotní stav. Často se nechá přemluvit lidmi z okolí a k prezidentovi přivede toho či onoho prosebníka. Masaryk zpravidla vyhoví, ale před úředníky z prezidentské kanceláře pak nejednou otráveně utrousí: „Ta naše Ellis, ta má ale exempláře.“
Masarykova tajná láska Oldra. ‚A tam jsme ulehli na posteli...‘ |
Alice také asistuje architektu Plečnikovi při opravách a rekonstrukci Hradu. Je spojkou mezi Plečnikem a zaneprázdněným otcem. Přátelství mezi oběma lidmi však přeroste ze strany svobodné Masarykovy dcery v lásku. Ještě během svých studií ztratila srdce pro vídeňského lékaře Richarda Fröhlicha, ten však její city nejspíš neopětoval. A Plečnik? Také ne? Anebo jen dočasně? Neurčitá vyjádření v dochované korespondenci neříkají nic jistého. V roce 1925 mu však Alice v jednom z listů upřímně napíše: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“
Žádný jiný muž již Alici do smrti nezaujme? Nevíme. Publicistka Marcela Kašpárková tento stav v roce 1997 okomentuje slovy: „Stará panna, která se divně obléká, nazývali zlí jazykové dceru prezidenta Masaryka. Nikdy se nic nerozneslo o nějakém jejím románku.“ A má pravdu. Mnohem více dnes víme o osobním životě T.G.M, i díky nedávno vydané knize Petra Zídka. Masaryk po smrti Charlotty nedokáže být sám a postupně naváže několik vztahů s jinými ženami. Asi nejvýrazněji mu do života vstoupí spisovatelka Oldra Sedlmayerová.
Alice se nedokáže smířit s představou, že by otec mohl mít v životě i jinou ženu než její matku. Snaží se ho před novými vztahy chránit či jim různě zbraňovat. V tomto snažení ale není zcela úspěšná. Netráví totiž čas jenom s otcem, významnou část jejího času zabírá také angažmá v Červeném kříži. Kvůli němu občas cestuje i po republice, Evropě či USA.
Do budování domácí pobočky Červeného kříže se zapojí brzy po vzniku ČSR. Ukončí kvůli ní i své krátké působení v politice, když se v roce 1919 na pár měsíců stane nevolenou poslankyní revolučního parlamentu. Své místo vidí v sociální sféře. Politika se jí zdá cizí a vzdálená. I když je pro zakladatele spolku výhodné mít v čele dceru prezidenta, Alice není jen hlavou titulární. Patří mezi první české ženy s univerzitním vzděláním i doktorátem z filozofie. Vyzná se v sociologii i sociální práci. Má za sebou dlouholeté angažmá v protialkoholním hnutí a v péči o sociálně slabé osoby. Díky studiu v USA jí nechybí mezinárodní kontakty a je schopná organizátorka. To vše se počítá. Po jejím boku působí zasloužilí profesoři medicíny, lékaři, spisovatelé i manželky politiků, přesto svou funkci uhájí až do prosince 1938.
