Annu Masarykovou (1911–1996) i její sestru Herbertu (1915–1996) si mnozí pamatují z různých slavnostních příležitostí po roce 1989, na nichž byl připomínán odkaz T. G. Masaryka. Dvě bělovlasé stařenky se staly symbolem hodnot, ke kterým se česká společnost i její nová politická reprezentace tehdy začala manifestačně vracet. Podobná rehabilitace přišla až v samém závěru jejich životů plných komplikací.
V rodu Masaryků nebyla nouze o silné osobnosti, vztahy vymykající se dobovým konvencím a bohužel i o předčasná úmrtí. Matkou Anny Masarykové byla Milena Slavíčková, vdova po známém malíři Antonínu Slavíčkovi. Po jeho dobrovolné smrti si ji vzal jeho přítel, syn T. G. Masaryka malíř Herbert Masaryk. V rodině se tento sňatek nesetkal s vřelým přijetím. Herbert vyženil tři děti a narodily se mu další čtyři, z nichž se však dospělosti dožily jen Anna s Herbertou.
ČTĚTE TAKÉ: |
Sám Herbert Masaryk zemřel v roce 1915 na skvrnitý tyfus. Milena Slavíčková Masaryková se tak ve svých 39 letech stala podruhé vdovou. Rodinu, ve které Anna vyrůstala, řídila železnou rukou. Její heslo bylo: "Trp kozáče, budeš atamanem."
Feministický pohled na historii umění
Anna Masaryková studovala dějiny umění na pražské Filozofické fakultě v letech 1931–1936. Mezi její učitele patřil Vojtěch Birnbaum nebo Antonín Matějček. Krátce byla členkou Spolku výtvarných umělců Mánes, přispívala do Volných směrů a účastnila se aktivit Kruhu výtvarných umělkyň. Její esej Účast ženy ve výtvarném umění z roku 1935 je pozoruhodnou ukázkou feministického pohledu na historii umění. Během druhé světové války psala o pražské historické architektuře. Protektorátní úřady ji sledovaly, ale nechaly na pokoji.
Pocta Slavíčkovi i Chagallovi
Od roku 1945 až do konce šedesátých let pracovala v Národní galerii v Praze. Nejdřív jako historička umění, v padesátých letech byla z kádrových důvodů přeřazena do archivu. I tak však připravila řadu výstav a napsala několik monografií a katalogů. Později měla na starost sbírku francouzského moderního umění.
Je autorkou monografií o Janu Slavíčkovi (1946) a Josefu Mařatkovi (1958), v roce 1963 pak vyšla její studie o českém sochařství 19. a 20. století. Psala i o Josefu Šímovi, Ottu Gutfreundovi nebo Marcu Chagallovi.
Hrdá na svůj rod
Pamětníci na Annu Masarykovou vzpomínají jako na milou a laskavou ženu, která si však od neznámými lidí udržovala odstup. Na svůj původ byla hrdá, ale ostýchala se ho jakkoliv zdůrazňovat. To, že byl důvodem ústrků z oficiálních míst, brala jako nutnou daň dějinám. Byla jí vlastní masarykovská střízlivost, i když vztah k její vlastní rodinné tradici zdaleka nebyl bez problémů. Komplikoval jí život za každého režimu.
I mezi oběma sestrami, vzhledem k jejich zcela odlišným povahám, nebyla vždy jen idyla. Přesto Anna s Herbertou pravidelně dvakrát ročně navštěvovaly hrob T. G. Masaryka, na výroční narození i úmrtí. Vývoj po listopadu 1989 představoval pro obě satisfakci. Anna Masaryková zemřela 18. března 1996. Sestra Herberta nedlouho poté, 30. září 1996.
