Režisér Toma a Jerryho vytvářel slavné příběhy v barrandovských studiích

Když s fotografem přicházíme do bytu na pražském Újezdě, který obývá se svou milovanou ženou Zdeňkou, bývalou šéfkou legendárního studia Bratři v triku, je zrovna zabraný do přehrávání kreslených filmů nominovaných na Oscara za rok 2015 – už řadu let působí jako jeden z porotců prestižního amerického ocenění. Přehrává si je na notebooku a na stěně za ním stojí mlčky ve vitríně jeho vlastní zlatá soška Oscara, kterou získal v roce 1961 za animovaný film Munro.

LN: Jak dlouho už žijete v Praze?
Víc než půl století. Přiletěl jsem v říjnu 1959 na krátkou služební cestu. Měl jsem tehdy v New Yorku vlastní studio kresleného filmu a v šuplíku dva nápady, na které jsem sháněl peníze. Jednoho dne se u mě objevil jakýsi William Snyder, že prý pro mě má práci. Pod jednou podmínkou: aby se to dělalo v jeho studiu. Tak jsem se podíval na mapu New Yorku. Moje studio bylo na Západní 56. ulici, kousek od Central Parku, jeho na Madison Avenue. Tak jsem ho odpálkoval, že nebudu každý den chodit tak daleko, když bych to mohl dělat u sebe. Načež on řekl: „Počkejte, je to trošku dál. V Praze.“

LN: Jak na vás Československo roku 1959 zapůsobilo?
Byla to moje první cesta do Evropy, myslím, že jsem jediný Američan, jehož první cesta do Evropy kdy vedla do Prahy, a ne do Londýna, Paříže nebo Benátek. Musel jsem si dokonce nechat za deset dolarů vystavit pas – předtím jsem nebyl nikde kromě Mexika a Kanady, a tam jsem pas nepotřeboval. 28. října 1959 jsem vystoupil v Praze z letadla. Bylo to malé letadýlko vypravené z Curychu, snad pro dvacet lidí, seděli jsme tam jen čtyři. Říkal jsem si: „Proboha, co tady vůbec dělám? Není ten chlap Snyder sovětský agent? Ale proč by chtěli získat zrovna mě?“ Na letištní ploše mě udeřil do nosu kouř. Tehdy se topilo uhlím a Praha byla zahalená do dýmu. Mně to ale připadalo zvláštním způsobem povědomé, a za nějakou dobu jsem přišel na to, proč. Praha voněla jako Chicago za mého dětství! Hned jsem si tady připadal jako doma.

LN: A jak jste se dostal k seriálu Toma a Jerry?
K Tomovi a Jerrymu jsem se dostal trochu jako slepý k houslím. Zrovna v roce, kdy jsme se Snyderem získali Oscara za film Munro, hledalo MGM tvůrce, kteří by byli schopní pokračovat v tradici starých Tomů a Jerryů, jak je vytvořili Bill Hanna a Joe Barbera. Snyder se o tom dozvěděl, a aniž by se nás v Praze zeptal, jestli jsme ochotní a schopní na tom pracovat, MGM nabídl, že jsme přesně to, co hledají. Osobně jsem ty postavičky neměl moc rád, byl to pro mě příklad humoru založeného na nesmyslném násilí a bolesti. Styl animátorů v pražském studiu, to bylo navíc něco úplně jiného - vždy uměřený a vkusný. A navíc nikdo z nich Toma a Jerryho nikdy neviděl! Musel jsem ale potlačit svoje předsudky, protože na tom kocourovi a té myši záviselo moje osobní štěstí! Potřeboval jsem zůstat v Praze, abych si mohl dát do pořádku svůj život a oženit se se Zdeňkou. Tom a Jerry tak spolu bojovali vlastně za nás.

LN: V knize píšete: „Předpokládám, že jsem byl pro státní bezpečnost dostatečně viditelný, byl jsem jim ale vděčný, že oni byli pro mě neviditelní. Jestli mě sledovali, jestli otevírali mé dopisy, jestli poslouchali, o čem jsem se bavil po telefonu, nevěděl jsem to a stále to nevím.“ Pořád ještě nevíte?
Nevím, neexistuje způsob, jak bych se to mohl dozvědět.

LN: Existuje, jednoduše požádáte v Archivu bezpečnostních složek o nahlédnutí do svého svazku.
No, ano, to bych mohl, ale nechci to vidět.

LN: Já ten spis mám k dispozici, chcete vědět, co v něm je?
Ale jo, tak mi to řekněte. Určitě si mysleli, že jsem naivní blázen.

LN: Říkali tomu „Akce Amík“. Mezi roky 1961 a 1967 na vás nasadili celkem 19 lidí. Zjistili, že nejste americký agent, že vaše názory jsou relativně pokrokové a že vás pro váš nedostatečný zájem nelze naverbovat. Sledovali vám poštu, odposlouchávali telefon.
Neuvěřitelné plýtvání časem, energií a penězi! Není divu, že celý ten režim šel do háje, když se tolik lidí zabývalo mnou! (Směje se.) A nikdy nic nezjistili, co? Já jsem se neznal s Václavem Havlem ani s jinými disidenty. Vím, že si mysleli, že jsem agent – přijet sem dělat kreslené filmy, to zní jako skvělá zástěrka, že? No, nebyl jsem.

LN: Věděl jste, že vás sledují?
Předpokládal jsem to. Občas jsem i řekl něco, čím jsem chtěl trochu podráždit jejich představivost. Stejně podezřelý jsem ale byl i Američanům, ti si zas mysleli, že jsem československý agent. Tehdy vznikly první bondovky a každý hned všude viděl špiona. To nejjednodušší vysvětlení, proč tu jsem – protože mě to tu bavilo a měl jsem tady lásku –, bylo očividně pro všechny to nejnepochopitelnější.

Celý rozhovor s Genem Deitchem o životě Američana v komunistickém Československu si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 4. prosince.