Tanečník, choreograf a herec Marek Zelinka přijel na náš rozhovor na motorce. Oblečen do kožené bundy po svém otci a s helmou v ruce kouřil vlastnoručně ubalené cigarety. Potkali jsme se před Divadlem bratří Formanů, které právě stanovalo mezi ČVUT a Národní technickou knihovnou. Rozměrná dřevěná stavba, kterou prý trvá pět dní postavit a tři dny složit, kempovala v Dejvicích po dobu tří týdnů a pak putovala na jiné stanoviště. Spolu s ní i Marek Zelinka, který tu hraje, tančí a zpívá roli záporáka v gangsterské komedii Deadtown.
O známém vítězi taneční soutěže StarDance 2015 se moc neví, že kapitola profesionálního společenského tance je pro něj dávno ukončená. Anebo že je Marek Zelinka rodákem z pražské čtvrti Břevnov. Jako místní náplavě a obdivovatelce této městské části mi herec svěřil, že se před více než třiceti lety narodil do starého břevnovského domku, který nedávno zbořili a na jeho místě právě staví obří moderní bytovku. Na stejném místě dokonce Zelinkův praděda jako jeden z prvních živnostníků na Břevnově provozoval zelinářství. Poetiku příběhu kazí jen fakt, že praděda zelinář se nejmenoval Zelinka, ale Šlapánek.
S knírkem, který svými rozměry připomíná úpravu vousu císaře Franze Josefa, působí mladý tanečník a herec mírně staromilsky. Svou image podporuje i příhodou o tom, jak se rozhodoval o koupi chytrého telefonu, pak ale raději investoval do lovecké bundy. Kvůli úsměvu od ucha k uchu a nadšení, s nímž plní všechny fotografovy nápady na neobvyklé pózy, se Marek Zelinka jeví jako bezstarostný komediant.
Když ale dojde na povídání o době, kdy nevěděl, co se sebou, jako třeba když dostal nabídku na účast v populárním zábavním pořadu, vyklube se z komedianta mudrlant, který rád zvažuje různé možnosti, všechna možná pro i proti. „Bál jsem se, že mě budou nutit do rozhalených barevných košil s kamínky. Že budu muset plnit nějaká zadání, abych jim v soutěži dobře fungoval,“ přiznává v rozhovoru Marek Zelinka.
Je pravda, že stále vlastníte starý tlačítkový telefon?
Je to tak. Já nejsem na chytré telefony ani na sociální sítě. Nikdy jsem na žádné z nich neměl založený profil. Samozřejmě je respektuji, ale není to úplně pro mě.
Jak se vám v dnešním světě žije s telefonem, na němž si nevyhledáte mapu nebo vlakový spoj?
Je pravda, že to skýtá lehké nepříjemnosti. Ale mě to baví. Samozřejmě je to občas náročnější, když nemám navigaci a mám se někam dopravit. Ale zase je to výzva! Tak to dřív bylo, a až to jednou všechno spadne, ostatní lidi budou úplně zoufalí a já budu alespoň méně zoufalý. Když někam jedu autem, na Googlu si vyhledám cestu, zapamatuji si ji a pak se podle toho snažím jet. Jenomže jak se v Česku pořád něco rekonstruuje, tak třeba nedávno jsem jel do Kladna, a byla tam zrovna oprava silnice. Strašně jsem se ztratil, dlouho jsem jezdil po celém městě a ptal se lidí. Obrázek mapy, který jsem měl jen v hlavě, se mi úplně přerušil.
Vaše partnerka, herečka a spisovatelka Marie Doležalová, je úspěšná influencerka. Probíráte spolu Instagramy?
Probíráme - a mě to i zajímá. Mám to vlastně docela rád. Já ji obdivuji, přijde mi to fajn, ale mám strach, že bych se k tomu upnul a zcela mě to pohltilo. To je důvod, proč do žádných sociálních sítí nejdu. Jsem takhle spokojený. Už jsem jednu chvíli dokonce přemýšlel, že si toho ajfouna koupím, ale pak jsem si raději pořídil bundu na kachny - takovou britskou bundu se speciální kapsou, do které můžete dát ulovenou kachnu. Můžete ji umýt vodou a bunda to všechno přežije.
Mluví se o vás jako o tanečníkovi a choreografovi, ale nezapadáte dnes už spíše do kolonky herec?
Chvílemi ano, ale já se nerad definuji. Raději mluvím o konkrétních projektech, na kterých se podílím. Samozřejmě nejvíc mluvím o své stálici, představení Deadtown v Divadle bratří Formanů, v němž už několik let hraji, tančím, zpívám a podílel jsem se v něm i na choreografii. Všechny tyto sféry mě lákají a nechci se nijak zvlášť profilovat nebo jít jen jednou cestou. Když mohu, rád objevuji nové prostředky a místa, kde se mohu realizovat.
S představením Deadtown bratří Formanů jezdíte často do zahraničí. Jak na váš příběh z Divokého západu diváci reagují?
Musím říct, že opravdu dobře. V roce 2017 byla premiéra a za rok jsme odehráli sto jedna představení. Téměř všechna v zahraničí. Teď bude již dvoustá repríza, z toho jsme asi 140 představení hráli venku. Nejčastěji přitom jezdíme do frankofonních zemí - hráli jsme ve Francii, Belgii, ale i v Anglii, Itálii, ve Španělsku nebo Dánsku. Někdy jezdíme na týden, jindy i na měsíc.
Už tedy nejste jen ten tanečník ze StarDance?
To asi stále jsem. Ze začátku mě to docela dost štvalo, protože jsem do toho hrál a studoval divadlo. Byl jsem na tu nálepku naštvaný. Ale časem jsem si uvědomil, že to vlastně není špatně. Přeci jen StarDance je velká věc, kterou v celé republice registruje hodně lidí. A já už to ani neřeším. Někdo mě tak stále oslovuje, a já si myslím svoje. Už je to čtyři roky, přesto si mě lidi pořád pamatují. A to je fajn.
Kde všude vás teď můžeme vidět?
Hlavně v kovbojce a grotesce Deadtown. Máme naplánované štace v jižních Čechách i ve Francii a rýsují se další místa. Zároveň se v činohře Národního divadla choreograficky podílím na představení Král Oidipús, které režíruje Jan Frič. A do toho děláme s Ivanem Trojanem choreografii do filmu Bourák jeho bratra Ondřeje Trojana. S Ivanem trénujeme a pomáhám mu se připravit, aby se ve filmu cítil více jako tanečník.
A jak mu to zatím jde?
Dobře. Ivan je velký sportovec, takže umí své tělo ovládat. Sice o sobě říká, že je arytmik, ale hudbu slyší a jde mu to moc hezky. Pak s tanečníkem Honzou Onderem připravujeme pro StarDance společné taneční vystoupení. Náš výstup bychom měli ukázat v devátém večeru. Moc nás to baví a snažíme se udělat to číslo zase trochu jinak. No a na Nové scéně hraji v představení Plukovník Švec, které režíruje Jiří Havelka. Podílel jsem se především na pohybové spolupráci, ale mám v něm i malou roličku.
Příběh o československých legiích však na rozdíl od vašich jiných projektů není úplně komedií, že?
Je to spíše těžší a vážné téma. Celá ta doba vzniku legií je po politické stránce složitá. O osudech legionářů se během komunismu ve školách neučilo. Dnes je to snad už lepší, ale stále je to spíš okrajová látka. Je tedy dobré si legie připomínat i formou divadelního představení. Poprvé jsme hráli ke stému výročí vzniku Československa a zatím hrajeme pořád. Takové očekávání jsme na začátku neměli, ale hra snad diváky přitahuje. Ostatně,máme na ni hezké reakce.
Hrál jste i v inscenaci Z mrtvého domu, což je opera o osudech vězňů na Sibiři. Není zvláštní, že jste stále vnímán především jako komik?
To byl krásný projekt s choreografem Radimem Vizvárym a režisérem Danielem Špinarem. Vystupoval jsem jako interpret v sedmičlenném mimickém tělese. Byla to taková kontroverzní věc ve zlaté kapličce, přitom moc hezké představení. Byl to jeden z více experimentálních projektů, u něhož se příliš velký divácký zájem neočekával. Škoda že už se pak moc nehrálo. Jenomže mnoho lidí bylo vybookováno v jiných zahraničních projektech a třeba tenorista Štefan Margita, představitel Luky Kuzmiče, toho má opravdu hodně.
Věnujete se ještě tanci profesionálně?
Vůbec. Společenský tanec jsem opustil dávno před StarDance. Když mi bylo asi dvacet čtyři let, se soutěžním tancem jsem skončil a začal se věnovat nonverbálnímu divadlu. Ovšem tanec jsem vždy využíval a stále z něj čerpám i v jiných projektech, na kterých pracuji.
Proč jste dráhu profesionálního tanečníka opustil?
Z několika důvodů: jednak je profesionální tanec finančně velmi náročný, pokud chce být člověk opravdu úspěšný. Musí se účastnit individuálních lekcí a objíždět soustředění v zahraničí, aby byl skutečně dobrý. Všechno si přitom hradí sám - a to ho může vyjít na stovky tisíc, někoho i na milion korun ročně. Samozřejmě se tanec dá dělat i doma, ale Česko není ve společenském tanci úplně na výši. Rodiče mě finančně dlouho podporovali, ale pak už nebylo možné, aby mě pořád dotovali. Ovšem hlavní důvod, proč jsem s tancem skončil, byl, že se začal ubírat směrem, který mě nezajímal. Ještě kolem roku 2000 byl každý tanečník jiný. Každý měl svůj styl a byl ve svém projevu autentický. Společenský tanec tehdy byl více umělecká disciplína. A pak se to začalo soustředit na výkon a techniku tance. Vyvinulo se to do výkonnostního sportu -a to mi nesedělo.
Kdy a jak jste zjistil, že chcete tančit?
Když mi bylo dvanáct, viděl jsem v televizi Hříšný tanec a krátce poté i přenos taneční soutěže. Tehdy jsem mámě řekl: „Najdi mi prosím taneční klub. Já bych chtěl tancovat.“ Vždycky mě totiž bavilo dělat všechno naplno a jet na maximum. Ne jen tak trénovat. Předtím jsem dělal závodně karate. Když mě přestalo naplňovat, chtěl jsem tančit. Máma mě tedy přivedla do tanečního studia STK Praha v OKD Vltavská. Ten sál si i dnes přesně pamatuji. Přišel jsem tam, byly otevřené dveře do sálu. Nakoukl jsem a byl tam nějaký taneční pár. Z mého pohledu tančili nádherně. Ta holka byla krásná, okamžitě jsem se do ní zamiloval. A tak jsem začal tančit.
Není to neobvyklá situace, že by malý karatista chtěl být najednou jako Patrick Swayze?
Asi ano. (smích) V tom byli moji rodiče fajn, že mi dávali svobodu. Mohl jsem si vybrat, co budu dělat. Vždy mě vedli k tomu, abych se něčemu věnoval. Takže jsem nejdříve hrál tenis, pak dělal karate, později tancování a divadlo. Bavilo mě všechno.
Během tanečních soutěží jste se ale dal na studium fyzioterapie. Jak to zapadá do dráhy profesionálního tanečníka?
Rodiče na mě totiž apelovali, že by bylo dobré mít nějakou školu. Hledali jsme, co by asi tak pro mě bylo vhodné, co by mě mohlo alespoň trochu bavit. A nějak jsem dospěl k tomu, že by to mohla být fyzioterapie. Biologie mě bavila, lidské tělo a anatomie mi přišly zajímavé. Bral jsem to jako doplněk k profesionálnímu tančení.
Marek Zelinka
Dokázal byste dneska napravit někomu záda?
Některá protažení a prokřupnutí si ještě pamatuji. Ale člověk všechny postupy hrozně rychle zapomene. Ovšem kdybych se podíval do nějakých knížek, možná bych to zvládl. (smích)
Proč jste se už tehdy nedal místo fyzioterapie na divadlo?
To mě v té době ještě ani nenapadlo. Neměl jsem k divadlu žádný vztah. Sice jsem byl párkrát s rodiči v divadle, ale bohužel jsme byli na představeních, která mě „nechytla za srdíčko“. Hlavně jsem tehdy měl klapky na očích a jel jsem jen ten svůj tanec. Chtěl jsem jet na tisíc procent a obětovat tanci všechno, abych v něm byl úspěšný. Nic jiného mě moc nezajímalo. To až poté, co jsem studoval fyzioterapii. Školu jsem nějak dodělal, ale cítil jsem, že to není úplně pro mě - být mezi čtyřmi bílými stěnami a mít osmihodinovou šichtu fyzioterapeuta. I když je to skvělá profese, necítil jsem se v ní. A myslím si, že lidi by taková rozhodnutí dělat měli. Nejet v zajetých kolejích, v nalajnované cestě, když o ní nejsou naplno přesvědčeni. Když rodiče svým dětem nadiktují profesi a musejí jít, z mně nepochopitelných důvodů, v jejich šlépějích, ten život prostě není dobrý. Třeba já bych teď byl hrozně nešťastný.
Co dělají vaši rodiče?
Jsem z normální, úplně obyčejné rodiny. Máma pracuje jako úřednice a táta byl manažerem obchodu se sportovními potřebami, později také prodavačem nábytku.
Takže jste se poměrně odrodil?
Asi v sobě mám nějaký motor, který mě pořád někam táhne. Poslouchám svou intuici - a klidně bych ji mohl poslouchat ještě víc. Ale to chce čas. Když jsem skončil s tancem, zrovna jsem dodělával fyzioterapii a celý rok jsem hledal, co by mě bavilo a co bych chtěl dělat. Nějakými cestičkami jsem se dostal k divadlu, ačkoli by mě to na první dobrou nenapadlo. Ale kamarád, který také tančil, mi řekl o alternativním divadle. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Řekl mi, ať se přihlásím na alternu na AMU. Dostal jsem se do posledního kola, ale nakonec mě nevybrali. Řekli mi, ať přijdu příští rok. A to už mě začalo zajímat. Viděl jsem tehdy na Staroměstském náměstí pohybové venkovní představení a nadchlo mě to. Začal jsem si o tom vyhledávat informace, našel jsem si festival a workshopy v Praze. Dostal jsem se tak až k mimovi, režisérovi a choreografovi Radimu Vizvárymu a bral u něj lekce. Přijímačky na AMU jsem udělal a začal studovat pantomimu. Tanec pro mě úplně vyšuměl. Soustředil jsem se na školu a dodělal bakaláře. Pak přišlo StarDance, které mě, díkybohu, nasměrovala ještě úplně jinam. Dostal jsem díky němu strašnou spoustu zajímavých nabídek. Třeba i z Divadla bratří Formanů.
Jak jste se vlastně do StarDance dostal?
Tehdy jsem se věnoval tomu svému divadýlku a zavolal mi kamarád Honza Onder, který ve StarDance dělal choreografa. Obvolával lidi a posílal je na konkurz, protože potřebovali doplnit řady profesionálních tanečníků a tanečnic. Řekl jsem si: Proč ne? A šel na konkurz. Tam jsem tehdy neměl taneční partnerku, ale přinesl jsem si svůj balanční žebřík a zatancoval jsem s ním takovou krátkou etudku.
Jak takové tančení s balančním žebříkem vypadá?
Člověk má asi tak dva a půl metru vysoký žebřík. Může na něj lézt, přelézt ho a zase slézt dolů. Žebřík je vyvážený tak, aby se na něm daly dělat různé triky.
Takže váš neobvyklý tanec s balančním žebříkem porotu oslovil?
Asi jsem byl tak divný a šílený, že si řekli, že by to nebylo špatné, mít v pořadu někoho takového.
Rozhodování, zda nabídku vzít, nebo nevzít, tedy nenastalo?
Nastalo. Dneska už mi to přijde absurdní, že jsem mohl tak pochybovat. Ale to já tak pochybuji o všem. Volali mi ze StarDance, že mě tedy berou, a já si říkal: Ne, já do toho asi nepůjdu. Dělám si to své malé divadýlko, i když ne moc dobře placené... Zároveň jsem měl obavu, že mě předělají zpátky do tanečníka. Tehdy už jsem měl knír. Bál jsem se, že mi ho ostříhají nebo upraví. Že mě budou nutit do rozhalených barevných košil s kamínky. Že budu muset plnit nějaká zadání, abych jim v soutěži dobře fungoval. Říkal jsem si, že k tanci už se vracet nechci. V té době jsem asi už pět let závodně netancoval. Ale pak mě něco osvítilo, nějaká malinká jiskřička, a řekla mi: „Běž a riskni to.“ Nakonec se ukázalo, že všechno je úplně jinak. Knír i oblečení se vždy dobře ladilo.
Kamínků na košilích jste ale občas měl opravdu hodně!
Nakonec jsme je záměrně využívali. Přišlo mi vtipné mít spoustu kamínků a být až absurdně okamínkovaný. Ale super to bylo ještě v tom, že nás dali dohromady s Marií (Doležalovou; po soutěži se z nich stali životní partneři, loni se jim narodila dcera Alfréda a nyní čekají druhého potomka). To je samozřejmě největší výhra. Umožnili nám dělat si věci po svém. Vybrat si hudbu, vymýšlet choreografii. Ukázalo se, že by byla velká chyba, kdybych do toho z těch svých zbytečných obav nešel.
Proč už jste se dalších řad StarDance neúčastnil?
Hlavně jsem už pracoval na představení Deadtown a s bratry Formany jsme měli naplánované výjezdy do zahraničí. Tanečníci musejí ve StarDance fungovat od srpna prakticky neustále. S díky jsem tedy nabídku na další účast odmítl.
Před StarDance jste spoluzaložil divadelní sdružení Playboyz, s nímž jste hrál v představení Synovial o tom, jak muži vnímají sami sebe a své tělo. Proč už jej nehrajete?
Tohle fyzicko-pohybovo-tanečně-nonverbální představení jsme spolu s mým kolegou Martinem Talagou hráli v divadle La Fabrika. Jezdili jsme s inscenací po republice i zahraničí. Měli jsme asi čtyřicet repríz, což je na takové malinké pohybové představení nás dvou velký úspěch. Ohromně tomu také pomohlo StarDance, protože mě lidi znali z televize. A snad se jim to i líbilo. Ale představení už mělo svůj čas. S Martinem jsme pak měli oba spoustu jiných projektů, takže bylo složité programy nás dvou skloubit.
Nebylo by zajímavé udělat pokračování této hry - jak muži vnímají sami sebe a své tělo poté, co se stanou otci?
Možná až budeme staří, na vozíčku a s chodítky, bylo by dobré něco vytvořit. (smích) Musím se tedy přiznat, že už jsme kdysi další představení zkoušeli, ale zjistili jsme, že nám to nějak nejde. Měli jsme už relativně před premiérou, ale nakonec jsme to nechtěli dělat za každou cenu. Ovšem třeba se v budoucnu zase spojíme a nějaké to představení uděláme.
Na prvním večeru letošní řady StarDance jste vystupoval v krátkém tanečním čísle. Zároveň jste měl možnost zhlédnout vystoupení letošních párů. Máte mezi nimi nějaké favority?
Mám. Třeba Verču Khek Kubařovou s Dominikem Vodičkou nebo Matouše Rumla s Natálií Otáhalovou. Ale musím říci, že všichni jsou letos dobří. Spousta lidí mě překvapila, jak jim to šlape. Například Mirek Hanuš má super energii. A každý z párů má něco, svůj vlastní šmrnc. Podle mě jsou jejich šance dost vyrovnané.
