Tohle se odehrálo před rokem 19. prosince 2016 a já trávil svátky v nemocnici s lékaři, kteří tam taky moc být nechtěli. Zvláště když nemohli přijít na to, zda šlo o mozkovou příhodu, migrénu, cystu v mozku, či panický záchvat totálně vyčerpaného neurotika. Žena, tři děti a pes statečně trávili Vánoce beze mne.
Je mi pětačtyřicet a polovinu života urputně podnikám. Nakladatelem jsem se stal už na vysoké. Knížky a psaní mě díky mámině povolání vždycky přitahovaly a dnes nemám proč pochybovat, že jsou mým osudem. Nedávno jsem trochu pateticky vysvětloval dětem, že cihly našeho domu nejsou z hlíny, ale z celulózy.
MELZER: Konečně pátek? Nikam na večírek nepůjdu, mám ho skoro pětkrát týdně |
Určitě to znáte: ať chcete, nebo ne, některá témata se vám v životě vracejí – nezřídka v různých humorných převlecích. Můžete si chvíli myslet, že jste jim unikli; ale tomu, čím opravdu jste, neutečete. Jeden z našich autorů tvrdí, že dovolené a víkendy jsou jen pro lidi, kteří si to neumějí zařídit tak, aby jejich celý život byl velkou dovolenou – s homeopatickou dávkou práce akorát na uživení.
Ta myšlenka se mi dřív vůbec nelíbila: práce a tvorba přece šlechtí a pokud mě baví, není na nich nic špatného. A tak můj seznam s názvem Někdy/možná (jehož zavedení doporučuje jiný náš autor) během podnikatelských let narostl do neuvěřitelné délky. Je soupisem věcí a činností, k nimž se „jednou konečně!“ dostanu. Naprogramuju si vlastní appku, naučím se poznávat ptáky a rostliny, dopíšu rozepsaný román, naučím se kreslit, odhodlám se víc cestovat, dočtu všechny knihy svého tsundoku…
SYNEK: Konečně pátek? Jsem kutil, budu stavět kůlnu a zahradničit na chalupě |
Když mě loni před Silvestrem (jak jinak, než v pátek) propouštěli z nemocnice s nejasnou diagnózou, paklíkem žádanek na další vyšetření a receptem na antidepresiva, říkal jsem si s úlevou: Aha, no KONEČNĚ! Konečně konečná pro všechna má konečně! Konečně můžu bez pocitu viny ubrat a začít žít právě Teď.
Je to rok, co se na svou vášeň pro práci a smysl pro povinnost dívám trochu skrz prsty a snažím se dny komponovat třeba i jako dovolenou, během níž navíc pracuju. Je jedno, zda je víkend či středa: žít se musí furt. Nečekejte na brnění a zkuste taky chvíli být…
