Kterého úspěchu z loňského ročníku si nejvíce považujete?
Minulá sezona byla jako celek nejúspěšnější v kariéře a bylo v ní hodně momentů, které mě posunuly dál. V Dubaji jsem vyřadila dvě hráčky, které jsem předtím ještě neporazila, v Číně jsem porazila Erraniovou, další zápasy mi zase třeba ukázaly, že dokážu hrát dobrý tenis, i když se úplně necítím a tak dále. Olympijský bronz byla pohádka, sen, který jsem si pořád přála a který se mi splnil. Jak jsme na olympiádě s Luckou hrály i celých těch čtrnáct dnů v Riu bylo nepopsatelné a řadím to k největším emocionálním zážitkům v kariéře.
Byla jste nejlepší juniorkou na světě, už v osmnácti jste se přiblížila elitní padesátce a vypadalo to, že byste to brzy mohla dotáhnout mezi úplnou špičku. Do top 20 jste se však podívala až v minulé sezoně ve třiceti letech. Nečekala jste, že do ni dokráčíte dřív?
Ne. I to, když jsem po skončení juniorky nakoukla do elitní stovky, bylo moc brzy. Fyzicky ani psychicky jsem na velký ženský tenis ještě nebyla připravena. Myslela jsem si, že jen přejdu z juniorek mezi dospělé a dál to půjde samo. To se mi sice první rok podařilo, ale pak přišly obhajoby bodů, udržování formy a další věci, které k tomu patří, najednou se mi nepovedlo pár zápasů, trochu jsem se z toho sesypala a už jsem šla zase rychle dolů.
  |
Zvažovala jste v té době, že s tenisem na vrcholové úrovni skončíte, nebo jste stále věřila, že na vás velké úspěchy ještě čekají?
Je pravda, že tehdy jsem byla psychicky trochu zlomená. Zároveň jsem se ve dvaceti vdala, chtěla mít rodinu a o skončení s tenisem jsem uvažovala. Měla jsem to v hlavě sice chvilku, ale bylo to intenzivní. Naštěstí můj tehdejší manžel (Jakub Herm-Záhlava) mě do toho pomalu dostal zpět, dokonce mě pak začal i trénovat.
Užíváte si úspěchy nyní víc, než kdybyste jich dosáhla třeba ve dvaceti a brala byste je asi samozřejměji?
Jedna věc v mé kariéře mě docela mrzí. Od dvaadvaceti do šestadvaceti let jsem sice tak nějak trénovala, ale nemělo to úplně hlavu a patu. Ne že bych něco šidila, ale byla jsem mentálně hektická, má práce neměla myšlenku. S odstupem času vím, že to nebyla vina nikoho jiného než moje, ale kdybych to tehdy zabalila, tak by mě to pak mrzelo. Já taky potřebuju čas, abych se mohla vyvíjet, určité věci pochopila, viděla tenis s nadhledem, což mi pomáhá, abych si kariéru víc užívala.
S odehranými lety se získávají zkušenosti. Jaké jsou to u vás, ať už se týkají hry, přístupu k soupeřkám i k sobě samé?
Například přístup k soupeřkám mám pořád stejný. A co se týče mne? Jsem emotivní člověk, který si všechno hodně bere, všechno prožívám, ať je to pozitivní, nebo negativní věc. Postupně je však pro mě stále důležitější mít nad zápasy, tréninky, cestováním a sportem celkově nadhled, který mi to pomáhá trochu odlehčovat. Jsou chvíle, kdy ten nadhled mám, třeba i dlouho, a jsou chvíle, kdy ho nemám. Třeba když jsem unavená nebo se mi nedaří. Čím jsem ale starší, tak si to chci víc užívat. Tím však nemyslím jít si užít zápas, to úplně nenávidím, ale že si užívám i to, že ten tenis bolí, že je to dřina... Prostě si chci užívat všechny ty prožitky, protože nebude trvat dlouho a skončím. A já vím, že do dvou let mi to začne chybět.
Celý rozhovor s tenistkou Barborou Strýcovou Barbora Strýcová o nejlepších okamžicích kariéry, těžké nadcházející sezoně a o tom, proč si všechno tak bere, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 6. ledna.
V magazínu dále najdete:
- Pohled do historie fenoménu jménem Vinnetou i na to, proč je stále tak populární a v čem se liší původní a nově zpracované verze.
- Rozhovor se spisovatelkou Terezou Boučkovou nejen o jejím nejnovějším románu a výchově dvou adoptovaných romských chlapců.
