Profesoři nám se zápalem roky vyprávěli, jak Jamie Foxx nosil kvůli natáčení filmu o Rayi Charlesovi neprůhledné kontaktní čočky, aby jeho figura byla co nejpřesvědčivější, či jak si Robert De Niro každý den chystá imaginární hrnek s kávou, aby jeho herecká přesnost byla přímo dech beroucí a okouzlil diváky po celém světě (nebo to byl Dustin Hoffman? ...) My jsme byli z principu skromnější. Netoužili jsme okouzlit celý svět, nám stačilo ovládnout Brno. Abychom ovládli Brno, museli se nám povést Povídky z Vídeňského lesa. Aby se nám povedly Povídky z Vídeňského lesa, muselo se do Vídně na exkurzi (přeci jen je to kousek – Brno leží v zatáčce mezi Prahou a Vídní).
Mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Jacoba Erftemeijera, Ondřeje Bretta a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou, Petru Nesvačilovou a Ester Geislerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Nakoupili jsme jízdenky, dohodli přenocování ve vídeňském Theater Brett (ne, v tomto případě se nejedná o slovní humor, ale o fakt), naplánovali jsme si návštěvu Osmého okresu (tam se děj odehrával a museli jsme přeci být po čertech přesní) a mohlo se vyrazit. Nebylo by normální, kdyby se neobjevilo žádné ALE. Ale s tolika ALE jsme rozhodně nepočítali…
Tragické bylo samotné vstávání. Uznejte, že odjezd autobusu v pět hodin ráno je až nelidský. Nebudu prozrazovat název přepravce, jelikož mi za reklamu neplatí, ale pro až dokumentární přesnost prozradím, že kotví u Hotelu Grand a je žlutý. Na nástupiště někteří mí kolegové dovalili „rovnó ze škopka“ a se „škopkem v pazóře“ (ať si trochu pohrajeme i s hantecem). Za normálních okolností bych byl nad věcí, ale dospání v autobusu bylo naprosto klíčové, abych mohl celý den nasávat ne ze „škopku“, ale atmosféru Vídně, díky čemuž vykouzlím roli par excellence (vlastně role, jelikož na mě profesoři navalili tři o třech větách) a dostanu angažmá přinejmenším v Národním. Spát nešlo. Nálada houstla.
  |
Naštěstí jsme kolem osmé ráno vystoupili kdesi u Prátru. Zamávali jsme mizejícímu autobusu, nasedli do metra a vydali se směr centrum. Ulici od Osmého okresu se mi začal výlet hroutit. František si vzpomněl, že nechal v autobusu svou luxusní jarní bundu. Vedoucí zájezdu briskně volal snad až generálnímu řediteli žlutého přepravce a ten nám poradil, ať se vrátíme k Prátru, že za dvě hodinky pojede autobus zpátky. Všichni zamířili do Osmého okresu, František a já do rakouského „krtka“ a zpátky na začátek (připadal jsem si jak vyhozená figurka z „Člověče, nezlob se“). V trafice Fanda nakoupil pár škopků a začalo čekání.
Po půl hodině mě přepadla pravidelná ranní potřeba a musel jsem okamžitě vyhledat místo, kam i císařpán chodí sám (jak příhodné přirovnání ve Vídni) a rozechvěl mě strach, že moje hledání nebude dostatečně efektivní. Naštěstí bylo a František zatím získal zpátky bundu (podle všech peripetií s jejím nalezením jsem očekával, že bude alespoň od Gucciho, ale byly to tři proužky).
Ondřej BrettNarodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. |
Pracovní návštěva Osmého okresu mi nebyla souzena. Se všemi jsme se potkali až u rakouského parlamentu a připojili jsme se už jen k turistické části výletu. Po pár hodinách jsme došli k Theater Brett a do večerního představení, kde jsme měli být v roli diváků (skoro jediných) jsme měli volnou zábavu. Vzali jsme útokem nejbližší supermarket, pokoupili půl kila wiener točeňáku a za zbytek eur pivo na večer. Oči mi přitáhl nápis „Akce – 60 centů“! Nech to tam. Ukažte mi blázna, který by nevzal rovnou celé plato! Až když jsem do sebe klopil čtvrté a pořád ve mně nic nestartovalo, jsem zjistil, že jsem si koupil Birell…
Blbou náladu, z peněz vyhozených do větru, jsem si chtěl spravit představením „Židle“. Nedošlo mi, že nás čeká absurdní drama, a ještě v němčině. Absurdní drama se začalo odehrávat i v hledišti. Spolužák Martin po náročném dni usnul a chrápal tak, že i jediní dva platící diváci museli mít ze „Židlí“ prd. Markovi začal zvonit mobil (na jeho omluvu uvádím, že hlášení o vypnutí mobilních telefonů proběhlo v němčině a on maturoval z angličtiny) a na celý sál se začalo ozývat „Ani óčko nenasadíš, bo je u železa…“ (myslím, že fajnšmekři onu nahrávku dobře znají).
Po představení absurdní drama pokračovalo i v divadelním klubu. Po pár točených se strhla hádka. Každý hulákal po každém, ten strčil do toho, ta rozbila půllitr, jiná vjela ještě jiné do vlasů. Po zklidnění vypjatých emocí (banda herců na výletě) se šlo na kutě a ráno na štěstí domů.
Povídky z Vídeňského lesa se nám povedly. Angažmá v Národním se nepovedlo. Dodnes si myslím, že to je kvůli Františkově bundě se třemi proužky.
