Úterý 16. dubna 2024, svátek má Irena
130 let

Lidovky.cz

BRETT: Jak jsme všichni jeli na Adama

Mladí a neklidní

  6:44
Dneska chci psát, tuším, o roce 1993. Jak naznačuje slovíčko „tuším“ v předchozí větě, nevím, jestli si popisovaný, až životní, zážitek dobře a plně pamatuji. Bylo mi šest. V šesti letech se sice učí dítě psát, počítat a číst, ale asi ne přesně, až vědecky hodnotit a zaznamenávat dojmy z první rodinné dovolené (mimochodem dneska je mi třicet a vím kulové, co jsem dělal minulé léto). Jelikož jsem už použil obrat „rodinná dovolená“, tak je asi přidání věty o „čistě náhodné podobnosti napsaných postav“ naprosto zbytečné.

Ondřej Brett foto: Archiv Ondřeje Bretta

Ondřej Brett
Ondřej Brett

Ano, hned na začátku zklamu všechny senzacechtivé čtenáře. Nejeli jsme s rodiči na divokou dovolenou na nudapláž, či přímo do nudistické vesnice, jak by mohl zavádět název. Adam je vrcholek v Orlických horách a myslím, že toto biblické jméno nesl i náš hotel (vidíte první autorovo zaváhání ve vzpomínkách).

Ondřej Brett

Narodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Táta plánoval dovolenou zhruba od ledna – listoval v mapách a poctivě si zakresloval trasu, dvacetkrát zkontroloval správnou nahuštěnost kol, doléval, odléval a zase doléval chladicí kapalinu, než se hladina ustálila přesně na rysce nádoby a naši stodvacítku vypulíroval tak, že by se mohlo jíst ze země. Doslova. Jelikož naše zelené žihadlo bylo tak rozežrané rzí, že jste při jízdě mohli pozorovat asfaltku, aniž byste vykoukli z okénka. Zkrátka táta je poctivý systematik. Máma je HR. Zabalila kufr (pro všechny čtyři jeden), pofackovala byt, pofackovala nás, všechny odlifrovala do auta a jelo se.

Co by to bylo za rodinnou dovolenou, kdyby se neobjevily potíže! Jenže naše první potíž (pak už je ani nebudu počítat) se dostavila asi po hodině jízdy. V krásách Českého Ráje jsme začali vařit. Ne, opravdu jsme nezakempovali, nevytáhli propanbutanový vařič a nepustili se do kulinářského umění. Vařilo nám auto. V kopcích. Táta jako správný pedagog zastavil u krajnice a všem nařídil, abychom vyskákali z vozu a schovali se v pangejtu. V pangejtu jsme v podstatě proleželi dopoledne, než škodovka zchladla a mohlo se pokračovat.

Prý jsme s bráchou byli stateční a rodiče za odměnu začlenili do programu zastávku v Hradci Králové (možná to bylo i někde jinde). Vjeli jsme až na náměstí (první dovolenou si musíme královsky užít, no ne?!). Máma je HR. Zamačkala všechny čudlíky na všech dveřích a zabouchla. Všechny dveře. Když se táty ptala, kde má klíče od auta, už jsem větřil potíž číslo dvě. Ano, houpaly se ještě v zapalování. Nebyla procházka, nebyla zmrzlina. V podstatě celé odpoledne strávili rodiče dolováním klíčů. My se s bratrem královsky bavili. Jediné minus Hradce Králové (nebo jiného města) bylo, že na náměstí nebyl pangejt, kde jsme si mohli poležet.

GEISLEROVÁ: Jsem tu s váma, odesláno z iPhonu

Za tmy (a víte, v kolik se v létě stmívá) jsme dojeli k hotelu. Do krásných, dětskýma očima vnímajících velehor. Recepce. Potíž číslo tři. Ubytování máme zarezervované až od zítřka. Máma je HR a nezkontrolovala si datum. Rodiče šli na slečnu recepční přes unavené děti a ještě unavenější stodvacítku. Marnost. Nedala nám provizorní pokoj, ale tip na kemp. V chatičce jsme přečkali noc o jednom žlutém melounu (vůbec nevím, kde se těsně po revoluci objevil žlutý meloun, i tady mě vzpomínky zrazují), jelikož všechnu hotovost schramstlo vytažení klíčů z vozu.

DIANIŠKA: O 47 chloupků lehčí aneb Jak jsem podstoupil depilaci celého těla

„Ráno moudřejší večera“, ,,Kdo si počká, ten se dočká“ a dalších asi tisíc lidových pořekadel nepopíše tu slast, když jsme druhý den na již známé recepci dostali do rukou klíče od pokoje a mohli se ubytovat. Konečně všem odlehlo a nastal čas užít si dovolenou! Správňácký táta vzal své dva správňácké syny k Divoké Orlici, kde si postavíme hráz a správňácká máma bude na břehu chystat piknik (půlka žlutého melounu nám ještě zbyla). Táta byl HR. Skočil do řeky pro šutr, uklouzl na šutru a o dalších asi padesát šutrů si zlomil ruku. Místo pikniku - stejně nám žlutý meloun moc nejede - se jede do nemocnice. Táta dostal sádru a po zbytek dovolené má po hrázích, po řízení a hlavně po koupání.

Strávit dovolenou u vody umí kdejaký blbec, ale užít si ji na pokoji u „Člověče, nezlob se“ a u karet umí jen správňácká rodina. A to my rozhodně jsme! Musím říct, že Adam patří do zlatého fondu mých vzpomínek (i když možná zkreslených) a i dnes, po 24 letech, vytahuji historky z Orlických hor jako trumf na většině večírků.

VĚNOVÁNO ŠÁRCE, LUBOŠI A JANU BRETTOVÝM.

Autor:

Kdy dát dětem první kapesné a kolik?
Kdy dát dětem první kapesné a kolik?

Kdy je vhodný čas dávat dětem kapesné a v jaké výši? To jsou otázky, které řeší snad každý rodič. Univerzální odpověď však neexistuje. Je ale...