  |
Miluju, když jsou naši dětsky nevinní. Mrzí mě, že s nimi netrávím tolik času, abych jim vysvětlila rozdíl mezi Bleskem a vším ostatním. A tak je to ve všem. Mí rodiče jsou ti nejbližší, zároveň ti nejvzdálenější pozorovatelé mého života. Z dálky tiše pozorují, jakým směrem se ubírám a mají tichou radost z pracovních úspěchů.
A co na to říkají vaši?
V některých hovorech mezi čtyřma očima jste se mě ptali, co říkají naši na tak otevřený blog. Tatínek umí česky, ví, že TOHLE existuje. Ale nečte to, pokud ho k tomu neponoukám. Maminka ví, že píšu na těch internetech o Vietnamcích.
“Ale neříkej úplně všechno, ano?”, připomíná mi.
Na začátku se báli, jak by tomu bylo i v případě jiných vietnamských rodičů, že tím budu poutat na naši rodinu pozornost. A vyčnívat by se přece nemělo. Strach z hodnocení společností je výchozím vysvětlením, proč tu není tolik vietnamských umělců, individualistů nebo těch, kteří dělají, co mají rádi.
Naši mají ale z Magnesie radost. Tatínek mi poslal dva hlasy. Za sebe a za mamku. A pak mi to oznámil na Facebooku. A pak také dodal, že je dobře, že v tom Blesku nejsem.
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
