Jeli jsme se podívat do Hradce Králové na představení Hana. Byl to takový ten horký letní den, který by si zasloužil strávit někde u vody na dece. My se ale stylově oblékli a vyrazili. Nabídla jsem svoje auto, protože ráda řídím a taky jsem těm dvěma chtěla dopřát trochu pohodlí.
  |
Mému týmu jsem samozřejmě dala jasné instrukce. I když oba bydlí na Jiřího z Poděbrad a já v Dejvicích, měli čekat na metru Zličín. Proč, na to se mě neptejte. Měla jsem dojem, že to tak nějak bude po cestě. Úplně ztracená jsem se zpozdila o 35 minut. Další zjištění, že Zličín není na cestě do Hradce, ale na tý opačný, nebudu komentovat. Prosím vás, hlavně v klidu, jedeme se přece bavit. Kdyby kdokoli cokoli, řekněte.
Road trip
Za chvíli zavřeme okýnka a pustím klimatizaci, když budeme na dálnici. Jo jo, Sandruš, jen ne moc, ať mi nenastydne hlava/uši/záda... Neboj. Pouštím klimatizaci. Pěkně na čtyřku, ať to fičí. Fičelo. Ale jenom horký vzduch. Blbost, počkáme ještě chvíli, to se rozjede. Začíná se mi potit knírek...
Sandra ČernodrinskáPochází z česko-bulharské rodiny, vystudovala nejdřív Teorii kultury na FFUK, poté Činoherní herectví na DAMU. Během studia ztvárnila mnohé role - většinou prostitutek, starých pan a alkoholiček. Během své pracovní kariéry byla v krátkém angažmá v Mladé Boleslavi. Nyní je její domovskou scénou Činoherní klub, kde jedna z jejích nejvýraznějších rolí je opět prostitutka. Má jednoho syna, dva psy a nespočet snů. |
Nerozjelo. Otevírám okýnka. Ne, neblbni, měla jsem tisíckrát zánět středního ucha. Zavírám okýnka. Knírek už má za sebou několik pořádných krůpějí potu. Znovu pouštím klimatizaci, snad se to dalo do pořádku. Vyvaluje se na mě horký vzduch. Tak nic. Začínám se cítit bezradně a ztraceně. Oční linka mi teče kolem očí, make-up se mi z tváře zvolna sesouvá na krk. Když jsme konečně dorazili na místo, kolegyni chytlo ucho, mě potkal vlk. Vaška asi obojí.
Ale jsme tu! Naproti jde ale strašnej kocourek. Bleskově jsem se poupravila, hodila „přirozený“ úsměv a když se přiblížil, uvědomila jsem si, že je to manžel režisérky té hry. Blbý. A to jsem ještě nevěděla, že s námi bude trávit celý večer. Dotyčný nás usazuje a sedá si vedle mě. Knírek se zase hlásí o pozornost. Ach jo, to bude těžký. Hra mě naštěstí tak vtáhla, že jsem na chvíli na všechno zapomněla. Po představení jsem na dvorku ještě trochu oprášila small talk, bohužel se můj okruh nějak záhadně stočil na to, že se dneska strašně potím. Jako takhle, pár let už jsem zadaná, takže by se dalo říct, že jsem vyšla ze cviku. Asi je na čas odjet. Zkrátka mě vyoutoval knírek. Můj.
Po předchozí zkušenosti jsem všechny naše adresy pečlivě zadala do navigace, nejsem přece amatér. Věděli jste, že domů z Hradce můžete jet přes Pardubice? Vřele tuhle variantu doporučuju, pokud chcete dostat záchvat vzteku a propadnout čirému zoufalství. Ale protože jsem držák, dělala jsem, jakože nic, a že tuhle cestu znám. Co na tom, že jsme to místo 2 hodin jeli 3,5 hodiny. Co na tom, že mi Lucie ve spánku poslintala sedačku, já si si na palubku velkoryse vylila kafe a Vašek začal koktat.
Tak zase někdy příště? Přišlo mi, že pohledy, který na mě ti dva hodili, když jsem je vyložila na Jiřáku, znamenaly příště ani omylem. No uznejte, nejeli byste se mnou? Dyť víte, že kdyby kdokoli cokoli...
