Výčet mých neschopností je následující: neumím používat slovník jako mega dobrý, kámo a tak podobně, nejsem oduševnělá guru, která pomocí menstruační krve vyjadřuje svůj názor. Nejsem ani supermatka prahnoucí po sdílení rad, jak vychovávat své ratolesti. Neotužuju se a nejím kaši z chia semínek s úhledně srovnaným tropickým ovocem. Snídani, oběd ani večeři nestyluju podle posledních trendů a dřív, než bych to vyfotila, tak to sežeru.
  |
Taky neumím svádět svůj vlastní telefon a pak se u toho vyfotit. Každý takový pokus končí fiaskem. Toho vorvaně mixlýho s ustrašeným chlapcem vám sem někdy dám. Takže jsem já vůbec někdy šťastná?
Existuje něco jako normální nevyfocený obyčejný štěstí? Místo vystylovaný kočky z instagramového feedu, která hýří štěstím a sebevědomím, má doma obří vanu se svíčkama, nikdy nemá špatnou náladu a i v zimě má krásnou zářivou pleť, sedím doma v teplákách s umolousaným hrnkem čaje a přemítám, kde jsem zaškobrtla v tom snu někým být.
Sandra ČernodrinskáPochází z česko-bulharské rodiny, vystudovala nejdřív Teorii kultury na FFUK, poté Činoherní herectví na DAMU. Během studia ztvárnila mnohé role - většinou prostitutek, starých pan a alkoholiček. Během své pracovní kariéry byla v krátkém angažmá v Mladé Boleslavi. Nyní je její domovskou scénou Činoherní klub, kde jedna z jejích nejvýraznějších rolí je opět prostitutka. Má jednoho syna, dva psy a nespočet snů. |
Když jsem byla menší, kreslila jsem si róby na předávání Oscarů. Když jsem byla větší, kreslila jsem si šaty na předávání Lvů. Teď tu sedím a nic. Během téhle prapodivné doby jsem byla všehovšudy na dvou konkurzech na docela pěkné televizní role. Trošku mě stresovalo, že pravděpodobně nebudu časově schopná bejt na dvou placech zároveň, když mi vyjde obojí... I když... Takže jednu z těch rolí dostala moje kamarádka. Druhou nevím kdo, ale já jsem to nebyla.
Přej a bude ti přáno. A pak jsme tady my. Herečky, kterým když je přáno, přejí vřele ostatním, ale když ne tak... Proč ona a já ne? Z těchhle chvílí jsem usoudila, že si musím nechat předělat nos, bradu, lýtka, podbradek, prsty u nohou, hlasivky a bůhví co ještě (na pohlaví zatím nedošlo)… A místo, abych své kamarádce pogratulovala, radši jsem hovor stočila hovor na to, že jsem si koupila nový rýžovar. Srabárna, ne?
Závist je odporná věc, málokdo se k ní přizná... Já jo. Moje karma je tak jako bumerang. Většinou, když něco takovýho cítím, tak vzápětí zakopnu, bouchnu se o poličku v koupelně nebo si přivřu ruku ve dveřích. Takže pokud chci ještě někdy být „ta kočka z instagramového feedu”, tak bych se měla hodně rychle dát do pucu. A tak použiju slova Bukowskiho, že svět, patří těm, co se neposrali. Tak to pojďme zkusit.
Já se neposeru... Teď ne.
