Po covidovém roce, kdy jsem neměla práci, ale zato měla šest kilo navíc a dvě brady, se se mnou rozešel můj partner, otec našeho dítěte. Vzal si věci a tradá. A tradá teda i pro mě, protože mi asi začíná nový život. A s ním možná jednou i radne. Jako za mlada.
  |
Můj první kluk, se kterým došlo na všechno, byl gay. Coming out měl týden po naší “vážný” známosti.
Můj oficiálně první vztah trval na osm měsíců. Na dálku. V reálu jsme se viděli týden. Když to skončilo, měla jsem pocit, že budu potřebovat čas na zotavení.
Brzy se ale někdo objevil. Měl ztvrdlý paty...To mi do karet nehrálo...Musela jsem použít něco věrohodného jako: “Promiň, teď nemám čas….musím si doma utřídit knihovnu a tak...Chápeš?“
Karma mě potrestala. Rok vůbec nic. Začala jsem si říkat, že buď smrdím nebo jsem lesba. Nebo obojí, ale nevím o tom.
Sandra ČernodrinskáPochází z česko-bulharské rodiny, vystudovala nejdřív Teorii kultury na FFUK, poté Činoherní herectví na DAMU. Během studia ztvárnila mnohé role - většinou prostitutek, starých pan a alkoholiček. Během své pracovní kariéry byla v krátkém angažmá v Mladé Boleslavi. Nyní je její domovskou scénou Činoherní klub, kde jedna z jejích nejvýraznějších rolí je opět prostitutka. Má jednoho syna, dva psy a nespočet snů. |
Konečně rande. Fotograf, napůl z Balkánu - jasný znamení. „Sandro, máš ráda překvapení?” Překvapení miluju! Přemýšlela jsem, kam mě vezme, a co si vezmu na sebe. Po několikahodinovém martýriu před zrcadlem, jsem šla na jistotu. Černá s černou. Vzal mě do nonstopu. Hráli tam Arakainy a když jsem si chtěla dát víno, tak se mě zeptali, jestli do půl litru a s brčkem. Nevadí, nejsem frfňa.
Docela dobře jsme se bavili, měla jsem pocit, že je to tady - Balkán, rajčata a velký porozumění. Vylezli jsme z toho brlohu a stáli proti sobě. Byl příjemný letní večer, rozpálený ulice, větřík… A do toho ticha si najednou někdo hrozně hlasitě uprdnul. A ne, nebyla jsem to já. A pak mě ten někdo mermomocí doprovodil pěšky domů. Každých pět metrů se ozývalo něco, co už ani s vrzáním dveří nemělo nic společnýho. Při loučení u dveří jsem se už vyprdla (ne doslova) na nějakou romantiku, rychle jsem odemkla, zabrblala něco jako: „Tak jo, já to, víš co….hodně věcí a tak….potřebuju čas…” a zbaběle utekla.
Ne, nepřenesla jsem se přes to. Jsem povrchní. Karma.
Objevil se někdo! Někdo, kdo měl lehký spaní. Byl nerad, když ho někdo rušil. Byl nerad, když někdo žil vedle něj. Když jsem se po dvou letech přistihla, jak mixuju dýňovou polívku v koupelně, v hrnci obaleným peřinou, došlo mi, že něco není v pořádku.
Fotograf č.II. - krásnej a vtipnej. Na druhým rande jsem mu udělala steak a vedle pořádně pálivou salsu z papriček habanero. Málem dostal koliku a já záchvat paniky. Jo a neměl rád psy, takže taky nic.
Když si to tak sumíruju, tak se trošku obávám toho, co mě čeká. Nebo už jsem trochu dospěla a “vybrala” si to?
Možná by mi dneska ztvrdlý paty nevadily, kdyby byl vtipnej a postaral se o mě. Nikdo neví. Jediný, co za roky už vím, že lesba nejsem a deodorant používám….takže? Pojď mi, živote.
