Užívej svobody!“ napsala mi Nina Špitálníková jako věnování do knihy Svědectví o životě v KLDR, za niž letos získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. Toto motto si nevybrala náhodou. Setkala se totiž se severokorejskými uprchlíky, kteří jí otevřeně vyprávěli o svém životě v nejuzavřenější zemi současného světa. Svobodu místní obyvatelé skutečně příliš neznají.
  |
Nemohou se podle libosti ani ostříhat, vybrat si partnera či si zvolit, co budou dělat ve volném čase, kterého ostatně nemají nazbyt. Nemluvě o tom, že popravy, bída a hlad jsou stále na denním pořádku. O životě v tvrdém totalitním režimu jsme si u cappuccina povídaly v moderní kavárně v centru Prahy. V podobné bychom se prý mohly potkat i v Pchjongjangu. Koreanistka je jednou z mála, kdo zemi osobně navštívil, a to v letech 2011 a 2012, kdy došlo k předání vlády současnému vůdci Kim Čong-unovi. Pod jeho vedením se stát hodně mění a dnes už by jej Špitálníková asi nepoznala.
Jak si vysvětlujete, že se režimu daří udržet se i v 21. století?
Kladla jsem si podobnou otázku. Je zvláštní, že s postupem moderních technologií se ještě nezhroutil. Vysvětluji si to ale tak, že v Severní Koreji neuvěřitelně silně působí faktor strachu. Od dob Kim Čong-ila platí třígenerační tresty (odsouzen není pouze pachatel, ale i celá jeho rodina spolu s dalšími dvěma generacemi) a lidé se opravdu bojí. Navíc propaganda je obrovská a dostupnost informací minimální, takže velkou roli hraje i nevědomost lidí.
