Neobyčejně sametový hlas plný svěží intenzity. Tak popisují soprán Kateřiny Kněžíkové britští kritici, které okouzlila na festivalu Glyndebourne. České publikum se zas letos dočkalo jejího sólového cédéčka Phidylé. Možná nepatříte k fanouškům opery, možná vám tvář naší nejžádanější operní pěvkyně Kateřiny Kněžíkové není povědomá. Když ji ale potkáte osobně, je vám okamžitě jasné, že tahle ženská má v sobě drama, jak se na operní divu patří.
  |
Na rozhovor se dostavila v dlouhých bílých šatech, na hlavě krásný účes a dokonalý make-up. Zatímco vyprávěla, jak si za proticovidových opatření zkoušela ve Velké Británii kostým na vzdálenost dvou metrů od ostatních a v online spojení s kostýmní výtvarnicí, dokázala poobědvat rajčatovou polévku tak, že na její bílou róbu neukápla jediná kapka. Něco takového by se této úspěšné pěvkyni a matce dvou malých dětí nemohlo stát. Vystihuje ji totiž perfekcionismus, disciplína – a taky výdrž. Vždyť i svůj poslední pěvecký výkon, jímž uhranula britské publikum, zazpívala z klece.
Jak se zpívá Káťa Kabanová v kleci?
Ze začátku jsem z toho byla vyděšená, protože toho času, který jsem v kleci musela strávit, bylo poměrně dost. (směje se)
A ještě jste u toho klečela!
Pořád jsem klečela! Za mnou byla navíc instalována andělská křídla, která v kleci zabírala velký prostor. Upřímně, hrozně mě iritovala. Ale snažila jsem se měnit polohu tak, aby mi to bylo příjemné. Ovšem kdybych řekla, že se mi z klece zpívá špatně a je absolutně nemožné podat stoprocentní výkon, nenutili by mě. V této inscenaci jsme měli úžasnou svobodu.
