Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Duševní lázně. Chtěla jsem vytvořit místo pro vyhořelé lidi, říká studentka architektury

Lidé

  5:29
V Centru architektury a městského plánování (CAMP) se poprvé uskutečnila společná výstava tří největších českých škol architektury. Veřejnosti tak představila ty nejlepší práce budoucích architektů, jako jsou duševní lázně v Novohradských horách nebo kulturní centrum s ubytováním v Litomyšli, vytvořené z opuštěného průmyslového areálu. „Svůj projekt jsem dělala v ateliéru, kde se řešila jedna konkrétní obec z Novohradských hor. Novohradské hory tak byly na počátku. Téma Duševních lázní pro vyhořelé z nich vyplynulo až po dialogu s mým ateliérovým vedoucím,“ říká vítězka studentské soutěže Ještěd f Kleci Dita Petráňová.

Jak by vypadaly Duševní lázně foto: Olověný Fuchs f Kleci

Lidovky.cz: Váš projekt Duševních lázní zvítězil v architektonické soutěži Ještěd f Kleci. Co vlastně Duševní lázně jsou a k čemu slouží?
Jsou to Duševní lázně v Novohradských horách pro vyhořelé lidi ze zaměstnání. Potkávají se tam nezávisle na sobě různí lidé, které spojuje jejich úzkost, vyhoření nebo deprese. Taková ztracená lehkost bytí. Nosným prvkem Duševních lázní je krajina – dům jako takový a jeho blízké okolí jsou spíše organismem různých prostorů, jimiž návštěvník může bloumat. Díky pobytu v lázních je vytržen ze svého denního života, je zde neustále provázán s okolní krajinou, nucen zpomalit, zamyslet se. Terapeut je pro něj pouze průvodcem na cestě k sobě samému na tomhle místě.

Lidovky.cz: Proč jste objekt umístila zrovna do Novohradských hor?
Svůj projekt jsem dělala v ateliéru, kde se řešila jedna konkrétní obec z Novohradských hor. Novohradské hory tak byly na počátku. Téma Duševních lázní pro vyhořelé z nich vyplynulo až po dialogu s mým ateliérovým vedoucím Honzou Hendrychem a Zuzkou a Honzou Kurzovými, kteří místní krajinu dobře znají. Předcházelo tomu spoustu úvah, zamýšlení se nad krajinou a nad tématem. Místo Novohradských hor mi dalo odpověď svou izolovaností, neznámém a krajinným rázem. Jsou svým způsobem daleko. Daleko v povědomí lidí především. Je to jakési neznámo bez signálu.

Jak by vypadaly Duševní lázně
Jak by vypadaly Duševní lázně

Lidovky.cz: Co vás k nápadu inspirovalo?
To místo samotné i dialog jak nad krajinou, tak nad tématem duševním poruch, který jsme vedli v průběhu celého procesu vzniku návrhu s mým ateliérovým vedoucím. Mě samotnou bavilo hlavně dostávat se hlouběji do tématu a vykládat si ho po svém.

Lidovky.cz: Jak by měl vypadat běžný den návštěvníka Duševních lázní?
Lázně jsem necharakterizovala jenom místem, kde se odehrává život, ale také cestou, kterou se tam návštěvník dostává, a kterou pozná ještě dříve než místo samotné. Je to taková pouť. Už moment, kdy ztrácí signál telefonu a vydává se opuštěnou krajinou k místu pobytu, je určitou terapií. Samotné místo lázní nabízí prostory s různým prostředím, intenzitou mezilidských vztahů a samozřejmě aktivitami, prostory pro přemýšlení, meditaci, jógu, řemeslo, vlastní bloumání. Není mu to donášeno pod nos. Návštěvník musí chtít něco změnit. I kdyby měl celý pobyt okopávat záhonky. Kolikrát to je právě o tomhle.

Lidovky.cz: Co vidíte jako hlavní výhodu Duševních lázní oproti klasickým terapeutickým klinikám?
Je to něco intenzivnějšího než jenom hodinová terapie u psychologa, po které člověk hned naskočí zpátky do svého každodenního života. Toto místo má návštěvníky donutit ke změně, vytrhnout z reality. Je branné jako externí pracoviště pro jakoukoliv psychologickou kliniku kdekoliv v centrech. Neznamená to, že do lázní návštěvník přijede a odjíždí vyléčený. Samotná léčba je proces, který začíná u návštěvníka, je dlouhý a takové místo mu v tom pouze dopomáhá a terapeut je pouze jeho pomocnou rukou. Má mu ukázat cestu, směr nebo způsob.

Lidovky.cz: Myslíte, že podobných zařízení bude u nás potřeba čím dál více? Pokud ano, proč?
Dá se říct, že vyhoření, úzkost, deprese je aktuálním civilizačním tématem, hodně se o nich mluví. Každopádně je dobře, že se o tom mluví, ale kolikrát to je až moc. Mě samotnou bavilo získávat informace spíše ohledně aktuální Psychiatrické reformy, která upozorňuje na přetížení terapeutických klinik a nabádá k decentralizaci a právě k hledání nových alternativ. Ale stejně tak reaguje na aktuální otevírání tohoto tabu duševních úzkostí a stavu vyhoření.

Lidovky.cz: V jakém ročníku studia jste? Jakou cestou byste se chtěla dále ubírat?
Jsem ve 4. ročníku, Duševní lázně pro vyhořelé jsou moje bakalářská práce. Nyní jdu dál na magisterské studium. Dál se chci věnovat hlavně tomu, co mě baví, i kdyby se to mělo proměňovat, to je pro mě hlavní. Jo, a hlavně chci být v pohodě.

Lidovky.cz: Máte pocit, že výuka architektury zvládá udržovat tempo se současným architektonickým děním?
Podle mě to není jenom o výuce architektury, ale také o každém individuálně. Je důležité, aby si každý sám informace zjišťoval a udržoval tempo. Architektura je rozsáhlá, je na každém našem kroku. Výuka se podle mě snaží inovovat a udržovat v aktuálním dění. Není to ideální, to ne, ale je důležité o tématech mluvit a o to víc pracovat na tom, aby výuka nestagnovala. Je to na školách, aby třeba spolupracovaly se svými absolventy, byly více otevřeny zahraniční spolupráci, aby ateliéry a odborné předměty šly ruku v ruce. Nedávno v rámci výstavy Olověný Fuchs f Kleci v Campu proběhlo přínosné přednáškové a diskuzní odpoledne na téma „Jak se učí za rohem“, které uspořádaly holky a kluci z FA, VUT a FUA. Takových přednášek a diskusí by mohlo být i víc, téma je to rozsáhlé dost.

Lidovky.cz: Jsou absolventi architektury dostatečně připraveni na praxi?
Sama absolventem ještě nejsem, takže nemůžu posuzovat z vlastní zkušenosti. Jediné, co můžu teď říct je, že k tomu, aby byl člověk více připraven nebo zjistil víc nad rámec výuky, je potřeba si zkusit nějakou praxi během studia.

Lidovky.cz: Vidíte nějaký rozdíl v přístupu k výuce architektury v Liberci oproti jiným českým školám?
Charakteristická je zejména určitá komunita, do ročníku nastupuje kolem 20 lidí, studenti se znají napříč ročníky každý s každým. Ve zvolených ateliérech se potkávají lidi z různých ročníků, všechny ateliéry sdílí jeden velký prostor, jsou navzájem konfrontovány. Taková atmosféra ovlivňuje samotnou výuku nebo spíše celé studium obecně. Vzniká tak vstřícný vztah mezi studenty a profesory, a to dává výuce taky svoji autentičnost.

Lidovky.cz: Je něco, co podle vás ve výuce architektury u nás chybí?
Mně osobně chybí nějaké větší propojení teorie s praxí ve smyslu těch dílčích odborných předmětů. Například dostat se v rámci studia na stavbu, osahat si to, podívat se do výroby, mít možnost si zkusit práci s některými materiály a stroji, které si jako student nemůžu dovolit. V teoretické rovině se mi jednotlivé odborné předměty propojily až tehdy, když jsme dělali konstrukční projekt, kde student na svou předchozí studii dělá prováděčku.

Lidovky.cz: Jak hodnotíte českou architekturu obecně? Existuje nějaká jiná země, jejíž architektura vám imponuje?
To je docela rozsáhlá otázka, ale momentálně například nemám velkou radost z toho, co se stalo s Transgasem nebo do jisté míry i s Kotvou. Určité politické podhoubí, a nejen v Praze, mi v tomhle ohledu vždy zvedá mandle. Jinak po půlroční studijní zkušenosti jsem si zamilovala Belgii a stejně tak Nizozemsko. Není to jenom o architektuře, vnímám to spíš víc doširoka.

Lidovky.cz: Máte mezi architekty svůj vzor?
Vzor přímo nemám. Baví mě myšlení různých lidí nebo kolikrát jen dílčí část nějaké myšlenky. Častokrát to nejsou ani architekti.