Neděle 18. dubna 2021svátek má Valérie 3 °C dešťové přeháňky Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Lidé

Chybí mi banalita normálního života, říká sociolog a muzikant Ventolin

David Doubek alias Ventolin | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Doubek alias Ventolin | foto: David Turecký

Chlapík se zrzavými licousy a staromódními brýlemi je známý jako muzikant Ventolin. David Doubek (49), jak zní jeho občanské jméno, je také antropologem. Jak se žije umělci a učiteli v době, kdy jsou kluby i školy zavřené?

Je minuta po desáté a na monitoru se otevře okno s videohovorem. David Doubek alias Ventolin mě zdraví ze svého domácího studia v Lysé nad Labem. V bílém tričku sedí mezi šanony a kabely, za zády mu visí kytara, na ramínku svítí bílý respirátor. Profesor a antropolog není v dobré náladě. Právě se snaží pracovat na nové desce, ale skládat písničky v karanténě prý není vůbec snadné. Nedokáže se na hudbu soustředit, neboť ho znepokojuje pandemická situace u nás.

David Doubek alias Ventolin
David Doubek alias Ventolin

„Podle mě je velkým problémem absence debaty o solidaritě. Stala se z toho válka všech proti všem. Vlídnost, ochota, chuť komunikovat a pochopit druhé se, myslím, ukázaly jako náš velký nedostatek,” říká David Doubek, antropolog a učitel na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Espritu LN se v rozhovoru svěřil, jak zvládá karanténní nečas, jaké to je přednášet před vypnutými kamerami nebo proč bychom měli naslouchat takzvaným popíračům.

Lidovky.cz: Jak se máte?
Jako hodně lidí v této době. Sedím doma. Je to taková zvláštní kombinace - mám se dobře i špatně. Dobře v tom směru, že jsem schopný nějakým způsobem fungovat, ale není to zdaleka takové, jak bych si představoval.

Lidovky.cz: Jak trávíte karanténu?
Snažím se dělat hudbu. Když teď sedíme doma a kluby nefungují, tak to sice vypadá, že té hudby uděláme spoustu, ale potom vám začnou chybět podněty a kontext, ve kterém se člověk pohybuje a pro který to dělá. Skládat nové písničky jde teď hůř, než by kdo řekl. Pořád si říkáte, tak kdy už bude ta příležitost s tím někam vylízt?

Lidovky.cz: Spousta lidi využívá karanténu k věcem, na které neměli nikdy čas, dlouho je odkládali nebo si je chtěli vždycky splnit. Také něco doháníte?
Určitě. Ledacos jsem dohnal, ledacos mi uteklo. Mám hodně času věnovat se rodině. Nikdy jsem tolik nechodil do přírody jako letos. Poznal jsem spoustu krásných míst, kam bych se jinak možná nepodíval. Nevím, jestli někdo dělal reprezentativní sociologický výzkum, kolik jsme za tu dobu zvládli restů. Trochu to jde a trošku nejde. Od dokoukání všech filmů a dočtení knížek mě ruší dumání nad společenskou situací. Vyčerpává mě a bere mi to spoustu času, místo toho, abych se zabýval normálníma kravinama.

Lidovky.cz: Jakýma kravinama?
(dlouho přemýšlí) Třeba různými technickými problémy týkající se nahrávání, i když na to jsem teď také trošku najel. Ale člověk se tak nějak vometá. Jde si dát nějaký jídlo, tak nějak se volně pohybuje. Je to taková chybějící banalita normálního života.

Lidovky.cz: Co vám v tomhle nečase nejvíce chybí?
Rozhodně potkávání se s lidmi. Chybí mi hraní, koncerty. Strašně důležitou částí živého vystoupení je, že se lidi potkávají, je tam nejen společenská, ale i fyzická rovina. Že se lidi vidí, vidí vystupujícího, je v tom zážitek, který se nedá nahradit online přenosem. Pointou živého je, že je to živé. (směje se) Chybí mi chození do práce. Je to divný. (směje se) Učím hodně prváky, ale pořádně jsem je nepoznal. Vysoké školy začaly vyučovat online na začátku semestru, takže jsem je ještě neviděl a tenhle rok už je neuvidím.

Lidovky.cz: Živí vás dvě profese, které jsou jedny z nejpostiženějších. Jak to zvládáte?
U nás na antropologii jde hlavně o přednášky, takže vyučování se nějakým způsobem dá zvládnout online formou. Ale školy, kde více záleží na osobním kontaktu a na prostředí, jako jsou například umělecké školy, trpí hodně. Tam se momentálně škola asi moc neodehrává. A pokud jde o hudbu, tak člověk může sedět ve studiu, jako teď já. Snažit se něco psát a vymýšlet, ale celkově je ta situace prostě strašná. (směje se) To se nedá jinak říct.

Lidovky.cz: Co pro vás znamená učit online? Děláte živé přednášky nebo audio nahrávky, které si studenti mohou stáhnout?
Vyzkoušel jsem obojí. Online přenosy mají nevýhodu, že občas vypadávají, zadrhávají se a jejich kvalita jde dolů. Pozornost je u přednášek komplikovaná a je dobré, když se k ní může člověk vrátit a poslouchat ji jako takovou audioknihu. To setkání, i když jen na obrazovce, mi ale přijde důležité.

Lidovky.cz: Je za takových podmínek vůbec nějaký prostor pro obyčejné diskutování?
Nějaké diskuze probíhají. Studenti se ptají, já je vybízím. Ale je to divný. Člověk říká počítači: “Co si o tom myslíte? Jaký je váš názor?” Navíc studenti mají často vypnuté kamery, takže nevidím jejich tváře. Vypnuté kamery jsou standardem online výuky.

Lidovky.cz: To musí být zvláštní.
Ono když máte vypnutou kameru, tak není vidět bordel, co máte kolem. Není vidět, jak jste upravený nebo neupravený. Ale video snižuje datový tok, takže když máte na přednášce sto lidí, tak už to není jen tak. Aby byl přenos hladší, tak se kamery vypínají a zapínají se jen, když studenti chtějí něco říct.

Lidovky.cz: Co aktuální situace znamená pro vás jako pro antropologa?
Různé věci. Základní metodologický přístup antropologie je zúčastněné pozorování, kdy musíte vyrazit mezi lidi. A to máte teď zakázané, takže legálně nejde antropologický výzkum dělat. Jedině online. Naši studenti s tím mají problém. Když se chtějí dostat do škol, školy neběží. Chodit do rodin není prakticky možné. Přináší to spoustu problémů. Ale co do témat, úvah a otázek, to přineslo obrovské množství odhalení.

Lidovky.cz: Na co jste přišel?
Že se více a více obnažují vztahy v České republice. Pandemie jako taková se stává čím dál banálnější záležitostí, která má v principu jednoduchou zápletku, zřejmé postupy řešení, ale co je pozoruhodné a co mě rozčiluje, jsou obnažené tristní nedostatky české společnosti.

Lidovky.cz: Co máte na mysli?
(dlouhá pauza) Zřejmou chatrnost veřejných institucí, které by měly aktuální situaci řešit. Naprosto tristní je stav ministerstva zdravotnictví, které je evidentně v žalostném stavu. Mým tématem je v posledních dnech celá ta legrace kolem průmyslu. Ukazuje se totiž, že tu máme nějaké náboženství makání v továrně, které má ve skutečnosti úplně holý zadek. Menšina české ekonomiky si hraje na to, že je nějaký pilíř.

David Doubek alias Ventolin

Lidovky.cz: Jak se v pandemii projevuje naše česká nátura? Je nám zlehčování situace, vtipkování, ale zároveň i jakási poslušnost, která se projevila při šití roušek, vlastní?
Nemyslím si. Společnost je ve skutečnosti pestrá a takhle zjednodušující shrnutí o ní říci nelze. Pokud si dobře pamatuji, tak šití roušek loni na jaře byla akt vzdoru. To nebylo nic poslušného. Šití roušek bylo navzdory zjevné nepřipravenosti vlády. Akt občanské aktivistické lidové tvořivosti, jak si poradit se situací, se kterou si nikdo pořádně nevěděl rady. Řekli jsme si: „Tohle by třeba mohlo pomoci. Je to jednoduché, je to po ruce. Skoro každá rodina něco má.” Byl to takový pěkný moment. „Vy jste se na nás vykašlali, tak si nějak poradíme!” Jenže se toho později chytila vládní mašinérie: “Hele, hele, oni si to ty lidi šijí sami, tak bychom jim to mohli ukrást a přivlastnit si to”. Šití roušek tedy nevnímám jako akt poslušnosti, ale vzdoru, jenž byl kolonizovaný mašinérií, která takhle kolonizuje kde co. Daly by se tam ovšem najít humorné momenty. 

Myslím, že kdyby někdo udělal dobrý folkloristický výzkum o šití roušek během těch prvních tří týdnů, kdy to bylo takové DIY hnutí, ukázalo by to spoustu srandovních věcí a postupů. Ale nemyslím si, že by se tu kdovíjak švejkovalo. Kdyby to takhle blbě vedli i jinde, vypadalo by to tam stejně blbě jako u nás. To je úplně průhledné a jednoduché, v tom není žádné kulturní ani národní specifikum. Spíše je tu chaos na důležitých místech. Některé instituce chybí nebo jsou chatrné. Z mého pohledu vláda vytváří kognitivně disonantní prostředí - na jedné straně se dělá kampaň, jak je ohromně důležité být zodpovědný. A potom ta samá vláda nechává průmysl úplně otevřený. A lidi, kteří v něm pracují a chodí do práce, vidí, že na tom vůbec nezáleží, že je žádoucí nemoc tajit. Velká část produktivně pracujících lidí denně zažívá zapírání, a pak mají přijít domů a dělat, že jsou zodpovědní? To mi přijde pitomý.

Lidovky.cz: Když se teď nemůžete setkávat s lidmi, je pro vás jako pro antropologa zajímavé dění na sociálních sítích?
Určitě. Mám takovou perverzní úchylku, rád si čtu diskuze pod články na Novinkách. Snažím se z nich pochopit uvažování takzvaných popíračů. Jakým způsobem přemýšlí, jak se vyvíjí tématika argumentů, různých drbů. Jako každého mě to trochu rozčiluje, zároveň mě to zajímá.

Lidovky.cz: Osobně několik popíračů znám. Loni byli vyděšení, letos si myslí, že koronavirus je výmysl. Dlouho jsem s nimi ale nemluvila. Jaké jsou nyní jejich argumenty?
Nemyslím, že by kategorie popíračů byla jednolitá. Bylo by super udělat studii, jaké druhy a typy popíračů existují. V online prostoru ale sám nevím, jaká část lidí jsou poctiví popírači, popírači, kteří to dělají pro zábavu, nebo protože je někdo platí, a co jsou generované texty. Metodiku, jak toto rozlišit, zatím nemám. Ovšem popíračům je dobré dopřát sluchu. Z velké části to jsou lidi, kteří jsou jen opravdu hrozným způsobem zasaženi současnými restrikcemi. Jsou to lidi, kteří přišli o věci, jež budovali. Přišli o příjmy, o přátele, o věci, které mají rádi. Za každým popíračstvím je reálný příběh frustrace. Pro spoustu lidí je to zavírání očí před nepříjemnou situací, schovávání se před realitou. Je to strategie, taktika, jak si zachovat trochu zdravého rozumu. Část z nich má jen racionální strach o to, aby se s nimi někdo nepokusil manipulovat. Nelíbí se jim, že jim někdo něco nutí. Mají strach o svou svobodu, nelíbí se jim zavírání hranic, omezování svobody shromažďování. To mi přijde jako legitimní starost. Stát by ale měl být schopen dobře vysvětlit, obhájit a zdůvodnit, proč se tohle všechno děje, jaký je cíl a kdy toho bude konec. Pokud to nedělá a pokud politická reprezentace v řadě případů zneužívá situaci ke svým cílům, tak se není lidem co divit, že jsou podezřívaví.

Lidovky.cz: Zajímáte se o sociálně vyloučené lokality, o kterých se v poslední době příliš nemluví. Jak se v nich žije lidem za času pandemie?
Během koronavirové krize se sice ztratily ze zřetele, ale jejich problémy nezmizely, s krizí se dramaticky prohloubily. Ti lidé mají nebo budou mít potíže se splácením, s exekucemi. Jejich problémy s dostupností služeb, přístupností lékařského ošetření, dostupností práce, se rozhodně nemění. Jeden z mých studentů dělá rozhovory s rodiči dětí, kteří patří do sociálně vyloučené skupiny. Ptá se jich, jak zvládají online výuku a pandemickou situaci. Tito lidé měli opravdu malý kulturní nebo sociální kapitál a jejich schopnost děti podpořit nebo jim vytvořit prostředí pro domácí výuku, je omezená. Když ve dvoupokojovém bytě bydlí deset lidí, jak tam chcete vytvářet uspokojivé prostředí pro vyučování?

Lidovky.cz: Můžeme si z celé této situace odnést nějaké ponaučení?
Podle mě je v české cestě velkým problémem absence debaty o solidaritě. Stala se z toho válka všech proti všem. Kdo bude otevřený, kdo bude zavřený? Kdo si vytáhne Černého Petra? Solidarita, vlídnost, ochota, chuť komunikovat, naslouchat a pochopit druhé se myslím ukázaly jako náš velký nedostatek.

Lidovky.cz: V první vlně se ale solidárnost společnosti poměrně dobře ukázala, nemyslíte? Vybíralo se na zdravotníky, šily se roušky, tiskly se štíty.
To ale byla vlna prvotního nadšení - “nějak si poradíme”. Pak nastoupila únava. Navíc ze začátku byla celá společnost zavřená. Výjimek nebylo mnoho. Postupně se rozvinula debata diskuze co s tím. Promoříme, nebo nepromoříme? Kdo je důležitý, kdo je méně důležitý? Vyvinula se z toho debata, že koronavirus je problémem hospodských a umělců.

David Doubek alias Ventolin

Lidovky.cz: Během prvního rozvolnění jste odehrál pár vystoupení. Jaké to bylo hrát pro lidi, kteří byli několik týdnů zavření a najednou se mohli vrátit na koncerty?
První koncert jsem měl na začátku června. Hrál jsem také v Polsku, měl jsem docela velký koncert v Brně. Pak jsem ještě odehrál nějaké dýdžej sety, ale postupně bylo zřejmé, že se celá situace hroutí. Bylo mi jasné, že problém s koronavirem vyřešený není. V jiných zemích se k rozvolňování přistupovalo opatrně, my jsme byli určitým způsobem výjimeční. I když to byla obrovská vzpruha si znovu zahrát, tak mě trochu děsilo, jak to celé bylo ode zdi ke zdi. Chvíli jsme byli úplně striktně zavření doma a najednou na to zapomeneme? Problém se nevyřešil, jen se zavřely oči. Byl jsem zklamaný, že přístup k opatřením není více strategický.

Lidovky.cz: Myslíte, že koronavirová krize změní náš přístup k hudbě? Budeme ještě vůbec chtít chodit na koncerty?
To nedokážu odhadnout. Obecně je tu část lidí, kteří jsou hodně opatrní, a pak lidi, kteří se tím moc netrápí a nechtějí být pořád posedlí nějakými hygienickými starostmi. Bude spíše záležet na prostředí, jestli bude přiměřeně bezpečné, aby se člověk nemusel na koncertě bát. Nevím, kolik klubů tohle přežije. V jaké formě otevřou, je velká neznámá. Klubová scéna tu byla na konci roku 2019 pěkně rozvinutá, ale pak se v tom nadělala velká paseka.

Lidovky.cz: Letos oslavíte padesátiny. Jak by v nejideálnějším případě vypadala vaše oslava?
Nejideálnější oslava by pro mě byla, kdybychom se probrali tady z tohoto... (přemýšlí) zombie stavu. Aby začal fungovat kulturní život a já mohl mít normální koncerty. Ale mně se ta padesátka moc slavit nechce. (směje se) Spíš bych bral možnost si zahrát nebo si jít někoho poslechnout.

Lidovky.cz: Jste naštvaný?
Já jsem hodně naštvaný.

Lidovky.cz: Bude naštvaná i nová deska?
To by mi přišlo zbytečně doslovné. V nějaké podobě tam mé naštvání asi bude, ale ne formou protest songu. To není úplně pro mě. 

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Bláznivý voyeur Tichý. Žil jako bezdomovec, dnes jeho fotky stojí statisíce

Miroslav Tichý žil na okraji společnosti v chudobě. Teď jeho fotky stojí... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium V jeho domě se fotky válely po zemi, padal na ně prach i bláto z bot. Na téměř každé z nich byla skvrna od kávy nebo...

Za fotky nehody Philipa nabízeli obří sumu. Neprodal jsem, říká exšéf Kladrub

Princ Philip jako vozataj čtyřspřeží. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Když v roce 1996 přijela do Čech britská královna Alžběta II., snad nikdo nemohl velkému milovníkovi koní a jejich...

Svačiny jsou zbytečné. Stačí jíst dvakrát denně, vysvětluje profesor Anděl

Michal Anděl vedoucí Centra pro výzkum výživy, metabolismu a diabetu 3.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nadváhu má v Česku až 44 procent mužů a 31 procent žen. A obezitu dalších 20 procent mužů a 18 procent žen. Statisíce z...

Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek
Otestováno dětmi: Disneyho kniha známých 5minutových pohádek

Jestli hledáte milou knížku plnou barevných obrázků pro své děti, pak je právě tahle ideální. Hodí se pro školkové děti, ale i pro mladší školáky,...