Lidovky.cz: Snila jste vždycky to tom, že budete herečkou, nebo jste měla připravené i alternativy?
Přijali mě na šest vysokých škol. Žurnalistika, mezinárodní vztahy, psychologie a tak dále. Baví mě studovat jazyky a vždycky jsem chtěla měnit svět k lepšímu. Chtěla jsem být ve společnosti nějak užitečná. Pak mi došlo, že nejvíc užitečná budu, když s budu věnovat tomu, co mě baví nejvíc, kam mě táhne srdce. Stále mě baví psát, mám blog o své cestě za hereckými sny v Americe na Tumblr, to je takový můj ventil, když se tu nestihnu s někým potkat na kafe, což se tu moc neděje, všichni někam míří sami v autě. A tak píšu a dělám si legraci sama ze sebe a z toho showbusinessu tady v L.A.
Lidovky.cz: Studovala jste v Brně, nyní hrajete v Praze a často pobýváte v zahraničí. Kde se opravdu cítíte doma?
Přijala jsem myšlenku, že celý Vesmír je doma. Takže se doma cítím tam, kde zrovna pobývám. Myslím, že jsem za poslední tři roky stěhovala minimálně desetkrát a pořád jezdila po zájezdech a zahraničních workshopech. Beru si už všude svíčku a fotky a dělám si hnízdo byť i na týden. Spaní na matraci, v divadelní zkušebně a po různých kamarádech, abych nejrůzněji ušetřil, mám ovšem doufám za sebou, to mě moc nestabilizovalo, přiznávám. Teď jsem šťastná za byt v L.A., kam si zvu přátele a vařím a peču a smějeme se, to si pak připadám doma ještě víc než jinde ve Vesmíru.
Alena DolákováNarodila se ve Vyškově, dětství ale dětství strávila v Brně. Vystudovala činoherní herectví na JAMU, už za studií hostovala v Národním divadle v Brně. Po škole vystupovala čtyři měsíce v profesionálním divadle v Anglii. Od roku 2012 je členkou souboru Kašpar, který působí v pražském Divadle v Celetné. Zahrála si v seriálech Crossing Lines, Případy 1. Oddělení, Četnické trampoty, v pohádce Tři bratři či v připravovaném filmu Ztraceni v Mnichově. |
Lidovky.cz: Máte vysněnou roli?
Přeju si, aby v Česku i v zahraničí vznikalo víc filmů o ženách a jejich síle, ideálně se mnou v hlavní roli, že ano. Když se podíváte na divadelní a filmové role, tak skoro ze sedmdesáti procent jsou to role pro muže. Je to logické, máme za sebou pár tisíc let patriarchátu. Mě ovšem baví dívat se na příběhy v hlavní roli s ženskou postavou, nejen ženou jako manželkou či milenkou hlavní mužské postavy. Žena komplikovaná a dobře napsaná, to se zatím nestává moc často. Ale podívejte se třeba na Domácí péči, nebo Cestu ven, v zahraničí třeba Joy nebo The Room, to jsou inspirující filmy o naději, uzdravování, cestách vstříc osudu, o mateřství, empatii, ženské vůli, toho je v dnešní době potřeba po tunách. Kéž by bylo takových filmů více. Letos budu hrát například v seriálu Já, Mattoni. Myslím, že z dvou set rolí bylo ženských dvacet či třicet. To je síla. Tenhle seriál byl ovšem určitě splněný sen, spolupracovat s Markem Najbrtem.
Lidovky.cz: Kdybyste měla napsat divadelní hru, o čem by byla?
Určitě by to byla komedie s nějakým hlubším posláním. Jasně, že o ženách a jejich síle. Asi je to pro mě důležité téma. Máma byla většinu života manželkou z povolání, babička se dvacet pět let starala o nemocného dědu. Mám z těchto předobrazů velkou touhu po samostatnosti a svobodě, nechci se řídit jen mým partnerem, respektive je to takové moje téma, protože samozřejmě opakovat model od rodičů je na bíledni a je třeba to vědomě měnit. Takže tahle divadeLní hra by mohla být o ženách, které jdou a nějak změní svět, vyvážou se ze svých dosavadních rolí. V Karlových Varech byla loni komedie A co teď? o libanonských ženách, které smířily konflikt v křesťansko-muslimské vesnici pomocí svých ženských zbraní. Tak něco takového třeba.
Lidovky.cz: Který dramatik je vám emocionálně blízký a proč?
Martin Mc Donagh a Mark O’ Rowe. Miluju Iry a irskou kulturu, černý humor a existenciální hloubku, kterou oba dva autoři mají. Role Heleny v Mrzákovi Inishmaanském a „B“ v Terminovi pro mě byly přelomové herecky i lidsky. Na škole jsem hodně hltala Čechova a Shakespeara. Neminuly mě ani skvělé dramatizace Dostojevského. To chce ale tři vodky po představení, nebo kulku do hlavy.
Lidovky.cz: Co považujete za svůj největší úspěch?
Každý den, kdy se něco naučím a něco se o sobě dozvím. Byla jsem vždycky ambiciózní, což je v Česku u holky spíš sprosté slovo, mám pocit. Teď si považuji například role Marii v anglickém filmu režiséra Johna Stephensona, kde si hlavní roli zahrál James Purefoy, jsem ráda za nezávislé projekty, které jsem natočila a natočím v Americe a samozřejmě hrát ve filmu Jana Svěráka je největší pocta. Jenže, já když dosáhla jednoho úspěchu, bezhlavě jsem se hnala za dalším! To dlouhé čekání na vízum mě naštěstí zklidnilo. Teď považuji za úspěch dobře odvedený casting tady v L.A., nebo když na ulici pomůžu někomu, komu nefunguje telefon, zavolat taxíka na letiště, usmát se ráno na baristu, co mi připravuje kafe. Úspěch je, když prožiju naplněný den.
Lidovky.cz: Stejně jako vaše kolegyně Marie Doležalová píšete blog. Proč?
To bylo takhle. Chodila jsem na life coaching k Magdaleně Vokáčové. Vystudovala psychologii, byla snad na všech kurzech světa, ale především je nesmírně empatická a povZbuzuje jak nikdo. Začala jsem k ní chodit v době, kdy jsem byla v Praze a trochu jsem nevěděla, co se sebou, přestala jsem být nervózní před představeními a rolí ve filmech a TV bylo spíš míň než víc, respektive, jasně, že toho bylo dost. Později jsem dostala americké vízum 0-1, které dostane jeden herec z mnoha set, ale byly to ty moje ambice, kterým nikdy nic nestačilo. Začala jsem mít potřebu se někam posunout, zkusit něco, čeho se budu bát. A tak jsem hned na prvním koučování vyslovila, že bych vlastně chtěla odjet do zahraničí. Následovala fáze, která byla snad těžší, než být v L.A. sama na vlastní pěst. Říct to kamarádům, rodině, v Celetné, kde jsem hrála v asi šesti představeních, požádat všude možně o pomoc. S tím mi Magdalena hodně pomohla. V rámci koučování jsem měla napsat svůj život jako tragédii a komedii a Magdalena se u obou hodně řehtala. A tak mi dala za úkol si založit ten blog. Já se tenkrát úplně děsila představy, že by někdo četl něco, co jsem napsala. Teď to mám jako ventil a cvičení v psaní. Chci psát scénáře, jak jste nadhodila. Ale asi spíš k filmům. Zatím jsem tu dala dohromady tři krátké filmy. Krůček po krůčku.
Lidovky.cz: Máte pocit, že máte literární nadání, nebo se jen chcete podělit o zážitky?
Mám pocit, že těch vynikajících scénářů pro ženy je opravdu málo, takže si ideálně chci jednou nějaký napsat a blog je taková mateřská škola, než nastoupím na literární akademii, jestli chápete. Šuplík po mě nové příspěvky nechce, blog dva měsíce neaktualizovaný už je trochu trapas. Psát se prý člověk naučí tím, že píše, tak snad se propíšu k nečemu s hlavou a patou. Možná si k tomu vezmu na pomoc někoho, kdo to vystudoval a umí psát dialogy, uvidím. Teď v létě půjdu v L.A. na kurz psaní scénářů. Pokud mi nenabídnou nějakou roli v Česku.
  |
Lidovky.cz: Co pro vás znamenají sociální sítě? Obešla byste se bez nich?
Byla jsem teď na koncertě Beyoncé, velký zážitek. Myslím, že jsem byla jediná na stadionu, kdo si ten koncert prožil a netočil. Přišlo mi to fakt smutné. Má kamarádka, velice úspěšná modelka a teď herečka, tu nedávno nedostala roli. Byla lepší herecky, ale její konkurentka měla miliony followerů a kamarádka “jen“ milion. To je absurdní. Ema Thompson a Michael Cane o tom nedávno mluvili ve Vanity Fair. Je to samozřejmě z uměleckého hlediska nesmysl, řídit se počtem followerů. Někdy mě to frustruje. Ale snažím se nesrovnávat, nesoudit, neznepokojovat se tím, co je kde špatně a říkat si, jak jde kultura do háje. Ten čas, kdy se vztekám přece můžu použít k něčemu produktivnímu.
Lidovky.cz: Máte nějaký herecký či životní vzor?
Inspiruje mě hodně hereček, i když samozřejmě vím, že v herectví je nejdůležitější mít vlastní rukopis. Baví mě sledovat, jak kdo přistupuje k práci a připravuje se na role, miluju například Hollywood Reporter Round Table, to je unikátní pořad, kde herci rozebírají nejrůznější aspekty své práce. Z mých idolek tedy nadhodím Maryl Streepovou, Jessicu Chastainovou, Amy Schumerovou, Kirsten Wiigovou, Amy Adamsovou, Jennifer Lawrence, Emu Thompsonovou, Cate Blanchetovou, Tildu Swintonovou, ... V Česku je mi největší inspirací Hana Vagnerová. Přijela za mnou na pár měsíců do Ameriky a musela agenty odhazovat baseballkou. Castingová režisérka Star Wars ji přemlouvala, ať si obstará víza, stejně jako několik dalších manažerů a agentů z velkých agentur. Hana je nejen krásná, ale je i velice vtipná, což doufám brzo zůročí v nějaké komedii. Krom Hany sem do L.A. přijela i Klára Issová, o jejímž hereckém umu taky není pochyb. Málokdo ale ví, že Klára hrála hlavní roli v americkém seriálu s Seanem Beanem. Jsem ráda, že jsem tu v tom nebyla sama, doufám, že Hana i Klára znovu přijedou.
Lidovky.cz: Co vás čeká v nejbližších dnech?
Nedávno jsem se vrátila do L.A. z natáčení toho anglického filmu, poprvé jsem v USA s vízem, takže chodím na castingy jak najatá. Zároveň mě poměrně brzy čeká natáčení českého filmu, kde budu hrát hlavní roli. Do té doby mám v plánu psát a proměnit nějaký casting ve velký prachy, hvězdnej prach a hvězdu na chodníku slávy, protože to se přece děje přes noc, ne? Jo, počkejte, vy se ptáte na dny. Dnes mám hodinu improvizace a o víkendu jedu za přáteli na Venice Beach.
