Kořeny jejího rodu sahají až na Sicílii, ale ona sama přišla na svět v Tunisu v roce 1938. Otec byl inženýr a v severní Africe stavěl železnice. Temperamentní italská krev v kombinaci s africkým dětstvím daly vzniknout třaskavému koktejlu energie s monogramem CC.
„Jako dítě jsem byla dost divoká. Rodiče si přáli kluka a narodila se jim holčička. Tak jsem se jim to snažila vynahradit. Potulovala jsem se po ulicích s klukovskou partou, prala jsem se. Byla jsem divoká a nespoutaná,“ přiznala Claudia Cardinalová v knize rozhovorů Jiřího Žáka Schůzky nad Seinou.
Jedna z jejích nejranějších vzpomínek se však nese v daleko pochmurnějším duchu a váže se k druhé světové válce: „Pak spadla bomba. Stalo se to při jednom z prvních bombardování Tunisu, byli jsme všichni doma… Samozřejmě že cílem bombardování byl přístav, a náš dům byl hned vedle. A tak, zatímco nás matka cpala kostkami cukru, abychom neplakaly a aby nás utěšila a odpoutala pozornost od toho hrozného rámusu, spadla jedna bomba přímo na dvůr vedle našeho domu a měla za následek zřícení téměř celého domu, ale náš byt zůstal zázračně netknutý. Všichni jsme vyběhli ven, my dvě s Blanche jsme se držely za ruku maminky a tatínka, a vzpomínám si, že uprostřed dvorku ležel bombou zasažený mrtvý kůň s nohama vzhůru: první mrtvola v mém životě,“ popisuje herečka ve své biografii Já Claudia, ty, Claudie.
Nabídka od Omara Sharifa
Claude Joséphine Rose Cardinalová, jak zní její původní jméno, vyrůstala s o rok mladší sestrou Blanche a dvěma bratry v Tunisu během francouzského protektorátu. Jako Italka (tedy patřící k národu, jež podporoval fašistické Německo) byla často terčem nenávisti spolužáků. Ve svých pamětech vzpomíná, jak si učitelky zvykly vyslovovat její příjmení bez koncového „e“, aby z ní udělaly Francouzku a ušetřily jí tak šikany ze strany ostatních dětí.
Nejprve navštěvovala dívčí klášterní školu v Kartágu, později střední školu. Když se jí ptali, čím by chtěla být, odpovídala, že učitelkou. Pak se ale jednoho dne před její školou zjevil herec Omar Sharif spolu s režisérem Baratierem a tehdy patnáctileté Claudii nabídli roli ve filmu Goha. Krátce před tím ji totiž viděli ve francouzském dokumentárním snímku, v němž se objevila i se svými spolužačkami a který se promítal na filmovém festivalu v Berlíně. V osmnácti letech pak více méně proti své vůli zvítězila v soutěži krásy o nejhezčí Italku v Tunisku a za odměnu získala cestu do Benátek v době filmového festivalu.
V roce 1957 tedy odjela s matkou do Itálie, poprvé viděla film ve velkém sále (šlo o Viscontiho Bílé noci) a krátce na to začala v Římě studovat herectví na filmové škole Centro sperimentale. „Nikoho jsem neznala, nemohla jsem přijít na chuť římské kuchyni, oblékala jsem se nalehko, až jsem z toho onemocněla. V té době se má fotografie ocitla na obálce časopisu Epoca. Krátce poté mi režisér Monicelli svěřil úlohu ve filmu. Tak se všechno obrátilo k dobrému,“ svěřila se Cardinalová novinářům v roce 1978, dvacet let poté, co jako Carmela odstartovala svou hereckou kariéru ve zlodějské komedii Zmýlená neplatí po boku Marcella Mastroianniho.
Sestrou svého syna
Hereččina atraktivní snědá tvář a hezké tělo fungovalo na filmové režiséry i na publikum jako magnet. Ona ale v té době prožívala malé peklo na zemi. Tížilo ji tajemství, o němž věděly jen její kamarádka Monique a sestra Blanche. Byla těhotná s jistým Francouzem pracujícím u letectva, který ji v sedmnácti letech znásilnil a s nímž se poté z poněkud nevysvětlitelných, téměř sebedestruktivních důvodů ještě nějaký čas stýkala. Odmítla potrat a s těhotenskými nevolnostmi začala točit. Po filmu Zmýlená neplatí a Třech cizinkách v Římě pracovala na snímku První noc.
Její kariéra nabírala slibných obrátek, ale za úsměvem se skrývalo zoufalství a strach: „Soustředěně jsem v záři reflektorů poslouchala režiséra: „Ano, takhle, ne, takhle ne, prima, jen tak dál,“ pohybovala jsem se, tvářila se vážně a smála se podle scénáře a neustále jsem myslela na sebevraždu,“ vzpomíná Claudia ve svém knižním životopise. Nakonec ji pomohl Franco Cristaldi, šéf společnosti Vides, se kterou podepsala smlouvu. Poslal ji i s matkou do Londýna, aby se tam naučila anglicky a mohla inkognito porodit.
Z britské metropole, kde se jí 19. října 1958 narodil syn Patrick, se vrátila zpět do Říma. „Ve společnosti Vides nechtěli, aby se vědělo, že Patrick je můj syn. Žil sice s námi, ale předstírali jsme, že je to matčino poslední dítě a můj nejmladší bratříček. Hrozné bylo, že jsme nechali žít v klamu i dítě,“ líčí ve své autobiografii Claudia.
Bulvární novináři nakonec vše odhalili
Vztah mezi ní a producentem Cristaldim postupně přerostl v milostný poměr, i když podle herečky nešlo o skutečnou lásku. Nikdy spolu nebydleli a Claudiina počáteční vděčnost později přerostla v nepříjemný pocit závislosti a nesvobody. Smlouva mladičké herečce nedovolovala bez souhlasu společnosti změnit sestřih vlasů či způsob líčení. Bez vedoucího tiskového oddělení nesměla udělat ani krok, její osobní řidič a sekretářka podávali Cristaldimu pravidelné hlášení o všem, co dělala. Stejně majetnickým způsobem pak producent rozhodl i o uzavření jejich sňatku v Atlantě v roce 1966, který ale v Itálii nebyl uznán, nebo o osvojení syna Patricka, k němuž došlo, aniž by o tom předem svou ženu informoval.
„A z toho všeho se dostavil pouze pocit ponížení: dojem, že toto rozhodnutí, včetně toho, které se týkalo našeho manželství, se nezrodilo z žádného skutečného citu, ale spíš šlo o to udržet mě ještě víc závislou,“ vysvětluje Cardinale ve své biografii. V roce 1965 bulvární novináři vypátrali okolnosti Patrickova narození a Claudia byla donucena zveřejnit celou pravdu v časopise Oggi. Až o deset let později našla odvahu od Cristaldiho oficiálně odejít a rozvodem skončila i její spolupráce s Vides. To už dva roky žila s režisérem Pasqualem Squitierim.
Muži z celuloidu i z masa a kostí
Navzdory osobním krizím, které Cardinalová prožívala během šedesátých let, se právě v této době stala erotickým symbolem a filmovou hvězdou. Pracovně cestovala po celé Evropě i Americe a v rolích živelných krásek stejně jako hrdých, téměř nepřístupných žen okouzlovala diváky ve ztemnělých kinosálech i na festivalech.
V roce 1960 natočila svůj první film s Luchinem Viscontim Rocco a jeho bratři a s Bologninim snímek Krásný Antonio, kde si opět zahrála s Marcellem Mastroiannim. Následovala dobrodružná komedie Cartouche s Jean-Paulem Belmondem, s nímž prožila i krátký románek, surreálně snové Felliniho drama Osm a půl nebo Edwardsova detektivní komedie Růžový panter, což byl zároveň hereččin první americký snímek. Ve Viscontiho historické fresce Gepard, která se odehrává v 19. století na Sicílii a byla oceněna Zlatou palmou, si Claudia Cardinale zahrála s Alainem Delonem nebo Burtem Lancasterem.
V roce 1965 pak se stejným režisérem natočila Hvězdy velkého vozu, kde jako italská židovka Sandra pátrá po své minulosti, a kde (na rozdíl od mnoha jiných filmů) nebyla předabována kvůli svému drsnému hlasu. O tři roky později přišel do kin slavný americko-italský western Sergia Leoneho Tenkrát na západě, v němž se Claudia proměnila v krásnou vdovu s minulostí prostitutky. V roce 1971 si pak společně s Brigitte Bardotovou, kterou obdivovala už jako pubertální děvče, zahrála ve westernové komedii Petrolejářky. Objevila se i ve slavném Zeffirelliho snímku Ježíš Nazaretský coby cizoložnice a v roce 1977 si pod režijním vedením svého partnera Squitieriho zahrála v historickém dramatu Železný šéf. Společně natočili ještě řadu filmů, například mafiánskou krimi Corleone nebo životopisný snímek Claretta, kde Cardinalová ztvárnila hlavní roli Clary Petacci, milenky diktátora Mussoliniho.
Pasqual Squitieri byl její životní láskou, intelektuálním vzorem a jak mnohokrát řekla v různých rozhovorech, znamenal pro ni synonymum svobody. „Nepronásledoval mě, neprosil, nikdy se nezesměšnil, nikdy se mnou nejednal, jako by mě chtěl zařadit do seznamu jmen, která dobyl… Udělala jsem všechno pro to, abych mohla být s ním,“ vzpomínala herečka v knize Já Claudia, ty, Claudie.
Milovat, hádat se, kouřit
V roce 1979 se jim narodila dcera Claudie a v tomtéž roce se Cardinalová stala i babičkou. Synovi Patrickovi se totiž narodila dcera Lucille. Narození obou holčiček matku se synem, jejichž vztah byl od svého počátku poněkud komplikovaný, sice sblížilo, ale rodinné štěstí trvalo jen krátce. Patrick opustil Itálii a odstěhoval se do Ameriky.
„Nyní žije v New Yorku. Někdy o něm nemám celé měsíce zprávu: nepíše mi, a pokud jde o mne, ani nevím, na kterou adresu mu mám posílat dopisy nebo telegramy…Můj syn mě trápí… A cítím se provinile: vím, že za něho nesu odpovědnost,“ napsala Claudia ve své biografii v roce 1995. Na sklonku osmdesátých let se odstěhovala do Paříže, kde dcerka začala navštěvovat bilingvní anglicko-francouzskou školu, zatímco Squitieri, který se angažoval i v politice, žil dál v Římě a své dvě Claudie navštěvoval, když mu to čas dovolil. Partnery zůstali přes třicet let, než se režisér oženil s mnohem mladší italskou zpěvačkou Ottavií Fusco. Dcera Claudia vystudovala dějiny umění na pařížské Sorboně.
Za svoji kariéru natočila Claudia Cardinalová kolem 150 filmů a po roce 2000 vstoupila i na divadelní prkna, například ve hrách Luigiho Pirandella nebo Tennesseho Wiliamse. Rovněž se stala velvyslankyní UNESCO - zaměřila se na pomoc znevýhodněným ženám prostřednictvím vzdělání a na ochranu ženských práv v rodném Tunisku.
Když ve své biografii Já Claudia, ty Claudie, mluví o tom, co je pro ni život, zmiňuje především svobodu, filmy, možnost žít v Paříži, milovat, mít dceru, nadchnout se pro každou maličkost, naplnit byt květinami, ale také pohádat se nebo kouřit cigarety. „Dokud žiji, vyžaduji od života ohromení, překvapení,“ říká letos osmdesátiletá držitelka Zlatého lva za přínos světové kinematografii, čestného Zlatého medvěda i Zlatého leoparda za celoživotní dílo.