Narodil se 4. dubna 1944 jako Miloš Kuraš ve Zlíně, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Olomouce, kde vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého. Poté pracoval jako rozhlasový redaktor. Do Velké Británie emigroval v roce 1968, působil v BBC a v londýnském divadle Young Vic. V roce 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras.
O rok později získal britské občanství. Od roku 1990 pravidelně publikoval v řadě českých periodik jako třeba Respekt, Český deník, Týden, Lidové noviny, MF Dnes, Právo, časopis Xantypa, Reflex, týdeník Euro či server Česká pozice, kde mu vycházel unikátní seriál textů pod názvem Soumrak bílého muže. Kuras, který je znalcem dobrého jídla i vína, se proslavil i jako autor stovek vtipných a nemilosrdných recenzí českých, především pražských, restaurací v ekonomickém týdeníku Euro.
  |
Málokdo ví, že Kuras byl pro mnoho mladých redaktorů vždy ochotným průvodcem v labyrintu života, zejména co se týká otázky „Jak se vyznat v ženské duši“. Napsal řadu humorných knih i na téma sexu, náboženství či gastronomie. Kuras se zajímá i o politiku. Patří mezi významné kritiky EU, multikulturalismu, evropské levice, radikálního islamismu či různých pokrokových myšlenek. V lednu 2009 se stal členem přípravného výboru euroskeptické Strany svobodných občanů, za kterou neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Později stranu opustil. V roce 2018 kandidoval i do Senátu PČR jako nestraník za stranu Realisté, ale zvolen nebyl.
V čem vidíte smysl života?
Smysl života vidím v hledání a plnění osobní specifické tvůrčí role v tomto životě. S vírou, vlastně spíš mnohokrát potvrzeným vědomím, že každý jednotlivec má určité dané – ale co, říkejme tomu pompézně – „poslání“, či dokonce „mise“. A že tedy cílem konání je toto poslání pozorně hledat, třebas i metodou „pokus-omyl“, a pak pilně vykonávat a připravovat se na to, že jednou možná náš čin v pravou chvíli na pravém místě rozhodne dějiny.
Jedním takovým gigantickým příkladem moderní doby byl Winston Churchill, když si za bitvy o Británii uvědomil, že celý jeho život, se všemi chybami a neúspěchy, byl přípravou na poslání zachránit evropskou civilizaci.
Někde v Talmudu jsem na to vyhrabal tento citát: „Až budeš s životem účtovat, Bůh se tě nebude ptát, zda jsi byl jako Mojžíš, ale zda jsi byl tím nejlepším možným sebou samým a plnil své poslání“.
Věříte v Boha?
Odpověď vychází z předchozí odpovědi. Ale vlastně víc než věřím. Člověk „věří“ v něco, čím si není jistý, co nemá potvrzeno a dokázáno. U mě ta víra naopak začala empirickým, ale i racionálním vyvrácením nevíry a osobními zážitky potvrzení božího jsoucna. Nejsem si ale jistý, zda věřím v osobní vztah „Hospodina“ či „Otce“. S těmi jmény – ostatně i jménem Bůh – se cítím nesvůj a vnímám jej spíš jako všudypřítomný tvůrčí intelekt a energii a pojmenovávám si ho „Tvůrce vesmíru“. Teologicky řečeno, o jeho charakteristice z písemných dokladů nevíme nic jiného, než že stále tvoří a že šestého dne stvořil člověka, „aby se mu podobal“, tedy aby po vzoru Tvůrce tvořil sedmého dne. A ten sedmý den, to jsou celé lidské dějiny. A věřím, tedy vím, že existují metody, jimiž se člověk může na ten tvůrčí intelekt napojit a v nejlepších chvílích svého tvoření se stát doslova jeho „průtokem“.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Zažil jsem dva záblesky událostí z předchozí existence, ze dvou různých dob, které jsem si později potvrdil z historické četby, tedy zase spíš vím, než věřím. Ale nezabývám se osobními podrobnostmi minula, jen tím, co takovýto zážitek přináší jako lekci či radu do tohoto života. Nespoléhám na nějakou „spásu“ v životě posmrtném.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Vyhledávejte výzvy a cvičte se v překonávání překážek. Blíží se doba, kdy těch překážek bude tolik, že každé jednotlivé osobní překonání může rozhodnout o bytí a nebytí civilizovaného života.
