DIANIŠKA: Hodný, zlý a debilní

A vůbec, co do jazyka, jsem virtuóz. Říkaly holky. Teď to vypadá, že tady smrdí machrování, radši přejdu k pomlouvání. Ale ne sebe, nejsem blázen, že jo.

Mám takovýho kolegu, jmenuje se Jakub Albrecht a ten mluví jako prase. Kolik přebreptů máš, tolikrát jseš Albrechtem, říká kolegyně Terezka. Která teda mluví krásně, až mi to vadí. Si třeba pustím rozhlasovou hru před spaním a v ní Tereza. Tak zkusím nějakou audioknížku a v ní Tereza. (Co bude příště? Jako že si půjdu lehnout a Tereza bude rovnou v tý posteli? Hmm.) Pak za to vyhrává furt nějaký ceny a to mě už opravdu nezajímá. Prostě základ kvalitního herce (MĚ) je závist, pomlouvání a sebeláska.

Zpátky k Jakubovi, který má tolik přebreptů, že nemá ani internet. (OK, nedává to smysl, ale aspoň si tenhle hejt nebude moct přečíst. Hehe.) Tak jsem se tu jeho vadu, jako správnej byznysmen, rozhodl zpeněžit. S Jakubem spolu hrajeme v šesti inscenacích. A já se s tím chudákem vsadil, že za každej přeřek / zakoktání / zadrhnutí v představení mi dá kilo. Když se to stane mě, dám stovku já jemu. Fér. Těším se jak děcko na Vánoce a představuju si svůj hip-hopovej lajf plný padajících bankovek, sličných asistentek a chlebíčků.

Přišel první společnej ŠPÍL, zrovna to byla inscenace 1000 věcí, co mě serou a tam má Kubíček krásnej monolog o tom, jak nesnáší fotky mimin na Facebooku. Před tím, než spustil, se mi podíval do očí a byla tam setina, kdy se čas zastavil. Najednou jsme byli v černobílým westernu a po prérii se převalovaly takový ty chumáče něčeho. A oba jsme proti sobě stáli a měli pracky na koltech a možná tam byla zapletená i nějaká osudová dívka s velkým výstřihem, ale tu jsem si nestih představit, protože v tom Jakub začal diktovat svůj text jako šicí stroj. Já na něj čumím a nevěřím vlastním uším (takový hezký malý ouška, pěkně u hlavy). Normálně to sází bez jediný chybičky, brilantně vykusuje každé slovo, až mám chuť mu dát pěstí. Diváci se začínají smát, pač je to fakt vtipnej monolog a to Kubu žene dopředu, jako Červenku na ledě při samostatných nájezdech. Dokončí to dokonale, cítím se podvedenej, ale neztrácím naději, jsme přeci jen na začátku hry.

Teď je řada na mě, čeká mě půlstránková odpověď, nadechnu se a řeknu PARATUJETE. Místo pamatujete. Chyba hned v prvním slově. Čeknu Jakuba, jestli si to vůbec všim. Jasně, že všim, hajzl, úplně mu zasvítily oči. Jsem o kilo lehčí, nevadí, pokračuju dál. A zase se přeřeknu a zase a zase. A Jakubovi v hlavě cinká kasa. Cink, cink, cink. A já úplně slyším tu jeho pokladnu EET. A už jsem v tom zahučel za dvanáct stovek a furt jsem jen v půlce monologu. Jakubovi začínaj cukat koutky a v tom to nevydržím a odprdnu se. Normálně vybouchnu smíchem a diváci to milujou, že jo. „Oni se tam ti herci rozesmáli“. Ale z mý strany to je zoufalej smích, smích zhrzenýho kovboje, kterýho na konci filmu postřelili. A v tý chvíli kovbojovi dojde, že vůbec nebyl hlavní hrdina, ale jenom epizodní role, komická figurka, takovej lepší komparz. Ale naštěstí má prořízlej jazyk, tak řekne: „Je to jenom škrábnutí“ a odkulhá vykrvácet vstříc zapadajícímu slunci.