S Jiřím Strachem jsme dělali rozhovor před pěti lety. A když zalovím v paměti, po pravdě mi z něj nejvíc utkvělo, jak strašně jsem pak smrděla kouřem, protože si zapaloval jednu od druhé. To je pryč. Pan režisér už skoro rok nekouří. Taky už není tak strašně hubený, dokonce se chlubí jakýmisi volánky na břiše.
Co se ale nezměnilo, je jeho hluboká křesťanská víra. Věří, že to, že se jeho film Anděl Páně 2 stal komerčně nejúspěšnějším českým filmem všech dob, zařídil Všemohoucí. A Pánaboha dnes hájí se stejnou vášnivostí, s jakou dřív kouříval. Skoro jako nějaký horlivý misionář vyslaný na zanedbané území pohanů.
Na vašeho Anděla Páně 2 přišel rekordní počet diváků, stal se komerčně nejúspěšnějším českým filmem všech dob. Překvapilo vás to?
Já si říkal, že kdyby na to přišlo tři sta tisíc lidí, byl bych šťastný. A chápete, že mi jich Pánbůh pošle o milion víc? To je matrix, dodnes nevěřím, že se to stalo. Ale že ten film vydělal nejvíc ze všech českých filmů, takhle se to nedá počítat, protože lístek do kina teď stojí sto padesát korun, ale když se promítal třeba film Vesničko má, středisková, stál šest, maximálně deset korun. Takže mě spíš baví počítat ty diváky. A to, že na Anděla Páně 2 přišlo do kin milion tři sta tisíc lidí a pak to v televizní premiéře viděly další tři miliony, je prostě zázrak.
Nedávno kardinál Duka podal trestní oznámení kvůli brněnské inscenaci chorvatského autora Frljiće Naše násilí, vaše násilí, v němž Ježíš znásilňoval muslimku. Co si o tom myslíte?
Když nějaký bezejmenný umělec chce, aby se o něm hodně psalo v novinách, tak je dobré vymyslet nějaký skandál: „Ó, to bude vtipné, když necháme Ježíše znásilňovat muslimku, to katolíky hodně naštve.“ Takže ano, umělec dosáhl svého mediálního věhlasu. Ale já si myslím, že to s uměním nemá nic společného a se svobodou slova tím méně. Doporučoval bych se k tomu vůbec nevyjadřovat. To je opravdu pod moji rozlišovací schopnost, jak říkával Václav Klaus. Ono totiž, když to zažalujete nebo se proti tomu začnete mediálně vymezovat, tak přesně plníte ten účel: bude se o tom ještě řadu dalších týdnů psát. A jak známo, čím víc se v hovně šťouráš, tím víc smrdí. A toto je umělecký exkrement.
Jiří Strach
Vy jste to představení viděl?
No tak vždyť to hráli v divadle pro sto lidí! A vlastně ani bych na to nešel. Já to ani vidět nemusím, protože cítím, že když někdo sáhne po tomto laciném druhu sdělování a skrývá se za svobodu umění, nestojí to za vidění ani za reakci. A už vůbec ne za žalobu.
Takže byste panu arcibiskupovi žalobu rozmluvil?
Já pana kardinála chápu, protože tohle není o hranicích svobody umění, ale o tom, že umění by mělo vždycky zůstat v nějakých mravních limitech. A lidi by si měli uvědomit, že tohle už je za hranou, možná v rozporu s Listinou základních práv a svobod – proto zřejmě ta žaloba.
Není nebezpečné „zvrhlé“ umění zase zakazovat? Budeme zase pálit knihy? Obránci té inscenace argumentují, že umění zkrátka reflektuje stav světa – a tahle hra prý ukazuje, v jak šíleném světě žijeme.
Já jsem ale ani půl slova neřekl o tom, že by se to představení mělo zakázat. Já jenom říkám, že to není umění. Přece umění vždycky člověka táhlo někam výš. Ale tohle? To jsou jenom kecy, že to reflektuje stav společnosti. A já to nemám rád, protože to není pravda. Čímž se dostáváme do obecnější roviny. Pravda je dnes totiž všeobecnou relativizací hodnot strašně podkopaná. A to je děsivé.
Vy jste jeden z mála známých lidí, kteří veřejně mluví o své hluboké víře. Což je svým způsobem taky coming out v tak ateistické zemi. Proč to děláte?
„Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu já se přiznám před svým nebeským otcem,“ je psáno v Písmu. Ale taky to dělám proto, že víra člověku otevře další dimenzi. A je škoda to nevědět. Znáte takové ty 3D obrázky? Nejdřív vidíte jen shluk barev. A teprve když správně zaostříte oči, najednou v tom chaosu spatříte plastický 3D obrázek. Svět je často nesrozumitelný. A víra vám dává možnost vidět ho v další dimenzi. Najednou je všechno jasné.
V jednom rozhovoru jste ale řekl, že je to utrpení, žít mezi neznabohy. Proč?
To byl asi nějaký pokus o bonmot. Ono je to zhruba stejné utrpení, jako když jste v téhle zemi sparťanů slávista – a to já jsem. A ještě ke všemu bydlím na Letné.
Modlíte se denně?
Vlastně jo. Ale nepředstavujte si to jako odříkávání pěti Otčenášů a deseti Zdrávasů. Člověk spíš vede s tím „tátou nebeským“ nějaký rodinný rozhovor.
Cože?
No, jestliže se modlíme „Otče náš“, tak je to přece náš otec. A člověk s Ním kolikrát fakt mluví jako s otcem. Občas se s Ním i hádám: „No, teď jste mě teda namích! Já se vám točím s Andělem Páně, potřebuju včas dojet do Brna – a tady je zácpa na déjedničce! Příště se vám na to vyprdnu.“ Zkrátka takový rodinný ne- uctivý dialog.
Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem o zakazování uměleckých děl, relativizaci hodnot a o Janu Husovi si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 24. srpna.
V magazínu dále najdete:
Dopravní zácpa na Vltavě – o tom, kolik lodí najdete na řece v hlavním městě a jaká další plavidla se na ní vyskytují.
Rozhovor s japanoložkou Annou Cima o jejím novém románu Probudím se na Šibuji, Japonsku a o tom, jak se jí jogurt hůlkami.
