Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

DOČKALOVÁ: Tereza má blbý fóry

Lidé

  5:52
Čauko. Zdravim ze svýho pětapůlpátýho patra. To půlpatro zní zanedbatelně, ale moje uchozený nohy si na tomhle přesném vyjádření dennodenní trýzně potrpí. Mám spravenej větrák na stropě, tak tu na něj civím zespoda, jak lomcuje dopoledním vzduchem a mám strach, že brzo vylomí kus stropu a jeho poslední záchvat dostředivosti mě s chirurgickou přesností ukrutně skalpuje.

Tereza Dočkalová foto: Divadlo pod Palmovkou/David Turecký

V neděli se zvuky nesou hůř. Neděle se každou neděli snaží nastolit vakuum. Jenom vysavače, pračky, příbory nebo závody Formule1 dostaly v téhle zvukové totalitě nějakou prazvláštní výjimku. A přestože je mi třicet, každou neděli se mě tyhle zvuky snaží znova přesvědčit o tom, že jsem zapomněla napsat úkol z vlastivědy. Neděle je největší fašista z těch sedmi a asi to s ní už nebude lepší. I hymna sebevrahů, Gloomy Sunday, je celá o tomhle podělaném dni. Kašlat na ni. Jednou musí skončit.

To se dá říct pravděpodobně o všem. Ale když už jsme u těch přesných vyjádření: ono to možná ani tak neskončí, jako spíš přestane. Z toho jde větší hrůza. Zvlášť, když člověk často myslí na holokaust. Přestat žít, znamená snížit riziko výskytu rakoviny. Váš lékař nebo lékárník vám může pomoci přestat s žitím už zítra.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Jacoba Erftemeijera, Ondřeje Bretta a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou, Petru Nesvačilovou a Ester Geislerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Okej, blbý temný vtipy, na to mě užije. Přitom je začátek června, do všeho temnýho už víc jak měsíc strká svoje nenechavý pracky slunko. Každý temný kout mojí duše jemnocitně několikrát otočí naruby a pak se blbě usměje. Furt dokola, ale už opravdu. Přitom každý malý děcko ví, že v kocovině je člověk tak křehce světloplachej, založenej spíš prenatálně. Jen místo plodovou vodou, je načichlej tak lehce po toniku a jehličnatejch stromech.

A to jste věděli, že po růžových kolech na půjčení mají přijít taky růžový lodě, rakve a lehký holky? Růžový lehký holky? ReLehký holky? Fotka v aplikaci obsahuje GPS, stačí jen odfotit ten kandelábr, kde jste ji nechali. A temná strana síly pak udeří s artovou aplikací NeLehký holky.

Pardon, já vím, že to nedává žádný smysl, ale můžeme to společně brát jako pohádku na neděli? I když je už úterý nebo tak něco? Jo?

Tak teda Nelehký holky, jo?

Rozevřeš mapku a najdeš nejbližšího Nelehkýho temňoura. Můžeš si vybrat jestli manga-holku nebo potetovanou hackerku nebo básnířku albínku s každým okem jinak barevným anebo prostě tu nejbližší. „Je hele tady za rohem jsou zaparkovaný dvě! Tak ne, vidíš to byly asi ty, co si teď odváděj ti kluci tamhle přes přechod, sakra, příště si to zkus rezervovat, ne? Dyť to v tý Appce jde! A to by mě zajímalo, že jak je servisujou? A jak často? Dyť je to přitom levný, docela, že?“

Nelehká holka tě bude různě bavit, samozřejmě děsně temňácky. Vezme tě místo na lodičku někam do opuštěný továrny, roztrhá si děsně přitažlivým způsobem punčochy o dráty, bude mít u sebe spoustu lehkejch i nelehkejch drog a cigár a bude plivat na zem a krást v obchodě pitíčka a tebe to bude hrozně zajímat a drásat zároveň, bude mluvit o všem s takovým šklebem podivným, že si do poslední chvíle nebudeš vůbec jistej, jestli jí jednu vrazit nebo ji spíš políbit a tak zkusíš rychle vymyslet něco, co to všechno obsahuje a dáš jí pusu jako facku, ale zakopneš u toho a ona se ti zasměje štěkavým vlkodlačím smíchem, ale ne proto, že se chováš jako debil, ale proto, abys pochopil, že bejt trapnej je úplně v pořádku, dokonce víc v pořádku než trapnej nebejt. Ale něco v tvojí hlavě se tomu pochopení brání. (Já nevím, co to je, možná to víš líp, mě napadaj metafory z pravěku).

Tereza Dočkalová
Tereza Dočkalová

A tak už pomalu začínáš pokukovat, kde bys ji zaparkoval a jestli jste pořád uvnitř v mapě. A ona na to kouká, protože to bylo jasný už z tý ruky co najednou nesmyslně vystřelila ke kapse tvých kalhot, aby nahmatala mobil. Ale na to byl temňour připravenej. Zachytí tvou ruku, vytrhne z ní telefon, několika skoky najde nejbližší zábradlí, a s pohledem, kterej by moh bejt stejně dobře klidnej jako nasranej, výsměšnej jako smířenej, se sama odfotí zpátky do mapy, najde kód zámku a vrátí do aplikace.

Tereza Dočkalová

Narodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou.

A ty jdeš domů a nedokážeš přijít na to co tě sere. Přemýšlíš, že už si možná od rodičů přehlásíš ty popelnice, aby to za tebe nemuseli platit, když už tam nebydlíš. Jo! Hned to zavolej mámě, prosimtebe. Hledáš telefon. Sakra! Ta divná mrcha. Vrátila ti ho vůbec? Chvíli se šacuješ. Tady je, uf! Chceš zavřít appku Nelehký holky, ale nepustí tě to, dokud neohodnotíš hvězdičkama spokojenost zákazníka. A to je právě to, co nevíš. Seš s tím spokojenej? Moh bys ten mobil stejně dobře sežrat jako hodit pod tramvaj, stejně to nepomůže. HaHaHaHaf!

Dobrý ne? Podle mě jsem právě našla díru na trhu. Zejtra z tý půdy, co patří k mýmu bytu, vyženu holubí rodinku, pozvu děcka-nerdy, děcka-vývojáře a založíme DarkCompany. Naše produkty budou hlavně temný a nesmyslný. Kdyby ses kdekoliv v tomhle našel, napiš, budeme tě potřebovat.

Pardon, já vím, že spíš poptáváš smysl mýho sloupku. Vím, že z mý nedělní pohádky víc než cokoliv jiného leze ten příliš vysokej věk, v kterém jsem se přestala počůrávat. Co už. Třeba to nemá smysl, ale určitě mě to přesahuje. Dobrá výmluva, ne? Volně k použití, prosím.

A navíc mi minulý týden definitivně hráblo. Ležela jsem v posteli a v hlavě se mi začaly ozývat divné zvuky, těžko to k něčemu přirovnat. Znělo to jako stěhování národů. Snažila jsem se v tom najít nějaký systém, strukturu, abych si mohla něco v rychlosti diagnostikovat, ale zvuky neměly interval, neseděly k polohám hlavy, nic. Za dvě hodiny jsem si zvykla. Když to nebude slyšet na mikrofon, nejspíš můžu dál dělat svoji práci. Nikomu nic neříct a pokoušet se ignorovat to něco další, co se mi právě narodilo v hlavě. Jak tak o tom přemýšlím, spatřím v odrazu zrcadla ohromný pupínek, co mi vyrostl na nose. To v tu chvíli úplně přebilo problém s mou právě se rodící schizofrenií. Pustím se do něj. Když pak čistím zrcadlo od nepěkné věci, které jsem byla čerstvým autorem, koukám ... no to snad ... z ucha mi úplně po-ma-louč-ku vyleze maličký černý brouček.

Nevím jestli jsem se lekla nebo se mi ulevilo. Každopádně z broučka se velmi rychle stala podobně nepěkná věc, jako před chvílí na zrcadle.

Sorry. Každý jsme někdy slyšeli slovo následky. Trvalé následky. Tak uf, dobrý, nejsem šílená. Jenom mi z hlavy vylézají brouci.

Jo, před chvílí psala Anna-Marie, která před pár dny zprovoznila můj stropní větrák, že toho, že mě může zabít, se bojím oprávněně.

Autor: