Že by to byl onen světa kraj, kam jsou lidi ochotni zajít…? Žije tam prý 72 lidí. Pár odvážlivců se rozhodlo žít na konci světa.
Mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Bretta, Jacoba Erftemeijera a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Petru Nevačilovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Kousek od něj se nachází jen o trochu větší Novo mesto. 22 415 obyvatel.
Má být zas jednou konec světa. Apokalypsa, Armagedon, Poslední soud, Soudný den, Velký křach, jak kdo chce, každopádně to připadá na 24.června 2018. Zbývá něco přes týden.
Ani neskončí červen. Možná ani nevyjde tenhle blog a… Konec. Na dobro.
Je dobré za věcmi dělat tečky. Člověk se rád pokouší dělat tečky. Třeba Dočky si nechává udělat tečku za každým tetováním. A já si asi nechám vytetovat jednu velkou. Tečku.
Za tím vším…
  |
Jaká to obliba hledat konce a začátky. A za vším smysl. Asi jsem neměl jako malý číst Jakuba fatalistu. Ale Bůhví, jestli by tomu bylo jinak. Nejspíš o moc ne.
A když se zeptám, co je pro tebe konec?
Jacob ErftemeijerJacob Erftemeijer Narodil se 20. července 1989 v Nijmegen (Nizozemské království). Vystudoval herectví na Pražské konzervatoři pod vedením Jany Preissové a Jaroslava Satoranského. V roce 2011 započal studium herectví na katedře činoherního divadla DAMU pod vedením Miroslavy Pleštilové, Milana Schejbala a Michala Pavlaty. Během studií na konzervatoři a DAMU hostoval v mnoha divadelních společnostech, v Divadle na Vinohradech, Národním divadle Moravskoslezském divadle, či v divadle Semafor. Sám se při studiích na DAMU začal zabývat režií a vytvořil se svými spolužáky inscenaci "Some Voices" podle textu Joe Penhalla. Podílel se na vzniku mnoha inscenací, ať už jako dramaturg či jako autor hudby. Mimo divadlo se zajímá o hudbu a sám ji aktivně provozuje. Při studiích založil se svými spolužáky ZEA Luxurians Trio, kde působí jako DJ. Členem souboru Švandova divadla je od roku 2015. |
„My všichni se ve svých individualitách znovu a znovu pohybujeme někde mezi příčinou a následkem. Nemáme ponětí, kdy se příčina stala a kdy bude konán následek. V tomhle případě může být příčina začátek a následek konec. Když nejsme schopni dohlédnout příčiny, ale zároveň jsme svědky následku, uchylujeme se k magii, která nám může jako placebo ulevit od té tíhy, že nedohlédneme před příčinu, před začátek. Tady to vidíš. Žádnej začátek není, protože prostě muselo být něco před nim, i když ti nějaká autorita bude tvrdit, že předtím prostě nic nebylo, tak se s tím nesmíříš, to prostě nejde. Vždycky se budeš ohlížet za ten horizont. S koncem je to stejný. Žádnej není, je to jen kompilace následků vedoucích k dalším potenciálním dějovým liniím…“
…odpověď dívky s cestovní dřevěnou krabičkou s olejovými barvami.
KONEČNÁ
Jednoho dne, už je tomu dlouho a rány jsou snad zhojené, jsem se probudil na konečné.
To by nebylo tak strašlivé, ani výjimečné v té době. Ale…
Budí mě řidič: „Vystupte si, konečná!“.
Zmateně se rozhlížím kolem sebe. Nikde nikdo. Pokorně se omlouvám, že jsem usnul, už skoro vystoupím z tramvaje, když v tu chvíli si uvědomím, že jsem měl přece velkou tašku.
„Nezlobte se, ale já měl určitě tašku. Velkou. Přes rameno.“
„Jó, to je možný, přetahoval jste se někde na Václaváku s kapsářema. Vystupte si!“
„Ale…“.
„No ven povídám!“
Bylo v ní snad vše, co by mě napadlo. Kromě pěti knížek vypůjčených z knihovny, diáře, několika textů divadelních her, mobilního telefonu, věcí na převlečení, ne zrovna levného počítače, se v mé tašce nacházel i originál rodného listu. Jednalo se vlastně o krádež identity.
Stál jsem na konečné, kterou jsem neznal, bez ničeho. Jako by to bylo celé naschvál.
Pojď Jacobe, můžeš začít s úplně čistým papírem. Popiš ho, jak chceš…
Zase ta tendence za vším hledat význam. Spojovat si nejmenší události do příběhu.
„Poněvadž člověk je tvor příběhový…“, řekl mi jednou můj kamarád psychiatr.
„Všichni tvorové jsou příběhoví. Stromy si skrz kořeny dávají vědět, která část ostrova hoří a začnou nasakovat vodu do kořenů, protože už ten příběh znají. A srnky v lese hledají halucinogenní houby…“
Zkusím si všímat toho, kdy mé kořeny začnou nasávat, protože už ten příběh znají.
Přiznám se, že jsem ho potřeboval, jako sůl.
Konec sezóny.
Tečka.
