  |
Prý nějaký umělec. Co si tak člověk představí, když přemýšlí o tom, jak působí jeho zadek na pohled? Na omak? Jak působí můj zadek na ostatní? Proč zrovna ta část mého těla, kam si nejméně vidím, má být ta část, která o mne řekne nejvíc? Proč mají všichni ostatní na světě o tolik větší šanci mě přečíst, nebo poznat, na rozdíl ode mne? Dívám se od té doby na zadky lidí jiným způsobem? Jak číst lidské zadky? Existuje nějaká brožura? Rád bych do ní nahlédl.
Jacob ErftemeijerNarodil se 20. července 1989 v Nijmegen (Nizozemské království). Vystudoval herectví na Pražské konzervatoři pod vedením Jany Preissové a Jaroslava Satoranského. V roce 2011 započal studium herectví na katedře činoherního divadla DAMU pod vedením Miroslavy Pleštilové, Milana Schejbala a Michala Pavlaty. Během studií na konzervatoři a DAMU hostoval v mnoha divadelních společnostech, v Divadle na Vinohradech, Národním divadle Moravskoslezském divadle, či v divadle Semafor. Sám se při studiích na DAMU začal zabývat režií a vytvořil se svými spolužáky inscenaci "Some Voices" podle textu Joe Penhalla. Podílel se na vzniku mnoha inscenací, ať už jako dramaturg či jako autor hudby. Mimo divadlo se zajímá o hudbu a sám ji aktivně provozuje. Při studiích založil se svými spolužáky ZEA Luxurians Trio, kde působí jako DJ. Členem souboru Švandova divadla je od roku 2015. |
Vzpomenu si na to, jak mě jednou nad ránem na Národní třídě začala objímat taková mladá, milá, krásná, ale rozhodně cizí holka. Než jsem se zorientoval v tom, co se děje, začala mi sjíždět rukama právě až na zadek. Snad mě chtěla víc poznat, nevím. Během pár vteřin toho nechala, dala mi pusu na tvář a odkráčela směrem do obchodního centra. Byl jsem okouzlen, ale hlavně opilý. Zůstal jsem stát ve zvláštním oparu a díval se za ní. Sám jsem si po chvíli šáhl na zadek, snad abych se ujistil, že ho ještě mám, když v tu chvíli zjistím, že nešlo o upřímný projev zájmu a potenciální romantickou lásku začínající nad ránem na Národní třídě, ale že nemám peněženku.
Vydal jsem se za ní a se zbytkem kebabu v ruce jsem na ní začal volat, ať zastaví. Pořád jsem byl spíš zklamaný z nenaplněné lásky, a nebyl schopen uvěřit, že by šlo o obyčejnou zlodějku. Po tom, co jsem na ni párkrát zavolal, se kupodivu zastavila a v klidu přišla až ke mně. Chytla mě za ruku. Nebyl jsem schopen nic říct. Podívala se mi do očí, do ruky mi vložila peněženku, usmála se, řekla: „Stejně tam nic nemáš.“ A s úplným klidem odešla…
Zůstal jsem stát, a ještě dlouho koukal na to, jak s grácií odchází. Princezna chodníku.
Nedávno jsem byl požádán, abych byl modelem pro odlití zadku. Zvláštní zkušenost. Spočívá to v tom, že člověk zkrátka leží dvě hodiny na jednom místě a nesmí se hnout. Pomalu se na něj nanášejí další a další vrstvy sádry, a pak se dlouho čeká, až sádra zaschne. Člověk by nevěřil, jak moc z toho bolí, například záda a… další části těla. Ale všechno něco stojí. Jak se říká: „Nekoukej příliš do světla, pak uvidíš všude tmu.“
Jednou jsem jeden odlitý zadek dostal darem. Teď alespoň tuším, kolik úsilí a jaké oběti to tehdy stálo…
Jsem zvědav, až uvidím svůj odlitý zadek, co si tak sám o sobě řeknu.
A jak bude působit na ostatní návštěvníky galerie…
Zadek je citlivá věc. Lidi ho neradi dávají z ruky.
Do dneška mi zní v uších… „O ten zadek se budeme soudit!“
