Kdybych měl svobodné povolání, asi bych to neřešil bylo by mi to jedno. To bych ale ztratil to, co nutně potřebuji, což je rytmus. A ten mám spíše měsíční než týdenní, nebo ještě přesněji od cesty k cestě, od projektu k projektu, od zajímavého setkání k dalšímu. Není to o tom, že bych o víkendu odpadl únavou a přes týden se zedřel. Spíše jde o výměnu způsobu myšlení, kdy ustanou a taky zvnějšku, neustálé rozptylování, kdy lze nedělat činnosti, které nepovznášejí, ale jsou asi pro přežití nutné. V tomto ohledu má lidské počínání daleko do dokonalosti. Naopak činnosti, kvůli kterým zřejmě žiju, jako jsou tvoření a přemýšlení o veškerých souvislostech tvoření ovlivňujících, jsou neustále v defenzívě, ale za žádnou cenu si je nenechám vzít, bez nich by vše ztratilo smysl.
Můj přítel galerista Z.S. mi občas připomíná: „Zdeňoure, nezapomínej, že jsme zvěstovatelé krásy.“ Myslím, že tím myslí, že bychom, jako lidé předurčení k tvoření krásy, neměli dělat nic jiného než tvořit onu krásu, ale vím, že on víc než kdokoliv jiný ví, že krása stojí peníze. Což je zpočátku velmi nemilé zjištění. A v tom je také skryta další z nedokonalostí lidského počínání. K ultimativnímu a definitivnímu nalezení toho správného poměru mi kupodivu pomáhá kresba, kterou mi dal můj přítel umělec K.K. s názvem „Jak nic nechtít“. Mám ji nad postelí a každé ráno po probuzení se pokouším nic nechtít směrem ke mně, naopak tvořit ze sebe.
„Konečně pátek“ jsem si vlastně asi nikdy neřekl, ale chápu sílu toho zvolání přináležící k běžnému rytmu dní a sdílím radost a úlevu pramenící z něj. Můj rytmus je odlišný ne tak pravidelný, dokonce velmi nepravidelný, z měřítka časového uspořádání světa. Vnímám snad jen zimu – kvůli častému lyžování. Celkově vše k mému úžasu funguje jako jakýsi neustále se dle nastalých situací přeprogramovávající robot, který ve mě vše řídí. Spíše než jako činorodý pozemšťan se cítím jako noční motýl, který žije a tvoří, na své představě krásy světa, v jeho stínu, svým rytmem, ve svém čase a v souzvuku s lesem. S nímž vědomě co nevidět splynu obrácen v prach. Díky mým přátelům, kteří mi přejí čas, nabádají mně abych co nejvíce zvěstoval krásu a přitom nic nechtěl se udržuji v rovnováze bez potřeby rytmu dní ale se slastí vlastního rytmu.
