Když jsem se s Františkem Grossem (1909–1985) několik let před jeho smrtí poznal, tak to byl milý a vtipný starý pán. Občas si zapálil, i když byl po infarktu a měl se šetřit. Byl velkorysý, psal jsem text o jeho grafice a on mi hned několik listů daroval. Pak mi dokonce vnutil pětistovku do kapsy u košile a řekl mi, že má peněz dost a že je už stejně na nic nepotřebuje.
Žil skromně, a přestože dost prodával, neměl potřebu si draze zařizovat byt nebo ateliér, měl starý nábytek a netoužil po žádném velkém komfortu. Zato bylo možné u něj obdivovat Zívrovy malé sošky nebo krásný Dominguézův obraz. Pracoval v ateliéru v Lucerně, kam jsem za ním mnohokrát zašel a vždycky mě přijal velmi vlídně. Jednou vyndal z regálu obraz, ve kterém byl zamontovaný knoflík. Řekl mi, že ho našel někde na zemi, když se před lety nastěhoval. Snad patřil Františku Tichému, který dřív ateliér užíval. Byla to taková vzpomínka na dalšího velkého malíře, kterého si velmi vážil. Takhle vlídný prý vždy nebýval.
Máte něco proti míru?
Někteří pamětníci vzpomínají, že když byl ještě tajemníkem svazu výtvarných umělců, tak uměl promluvit jako stranický funkcionář. Jiří Načeradský například vyprávěl, že se kdysi ironicky pousmál jakémusi „socialistickému“ zadání tématu obrazu. Gross si toho všiml a s nepříjemnou dikcí se ho otázal – máte snad něco proti míru?
František Gross sice nikdy z komunistické strany nevystoupil, ale stejně se jejím představitelům zcela nezavděčil. Získal jen titul zasloužilého umělce, ale národního umělce spojeného s tučnými požitky nikdy nedostal. Členem strany zůstával, i když ke stáru značně vystřízlivěl a o politice moc nebo spíš vůbec nemluvil.
Především však byl jedním z nejvýraznějších talentů z okruhu Skupiny 42, která se formovala od konce 30. let a ustavila za druhé světové války. Je až neuvěřitelné, že právě tehdy vytvořili malíři Gross, Hudeček, Lhoták, Kotík, Smetana, Souček a Matal, sochař Zívr, fotograf Hák a básníci Blatný, Kainar, Kolář a Hauková spolu s teoretiky Chalupeckým a Kotalíkem tak pozoruhodnou a autentickou skupinu.
POHNUTÉ OSUDY: Král vytrvalců Zátopek kvůli komunistům hloubil šest let studně |
Gross byl otevřený různým vnějším podnětům, živě reagoval na to, co se dělo kolem. Měl úžasný smysl pro absurdní humor, pro groteskní figury i pro prolínání dějů v interiérech a na ulici. Jeho tvorba z období před skupinou a v době skupiny je obecně nejuznávanější. Vychází z kubismu a surrealismu, které však malíř osobitě přetvářel. Jeho projev však byl společensky a do jisté míry i politicky angažovaný, i když vždycky prostřednictvím rafinovaných metafor. Sílu své osobnosti prokázal, když jako jeden z mála dokázal po zakolísání 50. let opustit socialistický realismus a vrátit se ke svému výraznému názoru, který pak s novou energií rozvinul.
Skvělý i v sorele
POHNUTÉ OSUDY: Režiséra Alfréda Radoka komunisti vyhnali do Švédska |
Gross byl v podstatě bohém, někdy tvořil v jednom zátahu řadu dní takřka bez odpočinku, jindy naopak klidně na nějakou dobu práci přerušil. Prostě byl zvyklý pracovat, jen když přišla inspirace. Byl tak skvělý malíř, že dokonce ani jeho socialisticky realistická tvorba, kdy maloval těžní věže či stavební stroje, není tak zavrženíhodná. Vlastně se tehdy svým tématům zas natolik nevzdálil. Vždyť k jeho nejtypičtějším námětům od konce 30. a počátku 40. let patřily stroje a strojky či figury a hlavy, které se vzájemně prorůstají.
O síle jeho bohatého a rozsáhlého díla až po letech vypovídala retrospektiva uskutečněná v Městské knihovně Galerií hlavního města Prahy. Ta o žádné rozporuplnosti malířovy osobnosti nesvědčila, čímž se ovšem liší od životopisu.
POHNUTÉ OSUDY: Komunisté ho poslali do uranových dolů. Brankář mistrů světa Modrý zemřel v 47 letech |
Celá jeho generace měla smůlu, že nejdřív dozrávala za války a pak žila v komunistické izolaci. Jinak by se Gross či Hudeček určitě výrazněji vřadili do evropského kontextu. Tam by totiž za jiných podmínek s naprostou samozřejmostí patřili, stejně jako třeba členové mezinárodní skupiny COBRA. Doba jejich svobodnému uměleckému projevu nepřála.
Vzpomínám, že Gross líčil, jak někdy v první polovině 80. let byly jeho kresby vybrány ze zahraničních sbírek na obsáhlejší výstavu českého umění v Paříži. Dostal dopis od jakési mladé obdivovatelky, která byla jeho tvorbou okouzlena. Pak ale s nadsázkou dodával: „K čemu mi to je, když jsem starý a nemocný a ani na tu výstavu nemůžu jet.“