Při setkáních s Václavem Havlem šlo vždy o něco podstatného. Které z nich bylo nejpozoruhodnější? Snad ony dvě hodiny v jeho kanceláři za poledne v pondělí 22. ledna 1990, kdy jsem byl nejprve jen němým svědkem čilého hemžení osobností a spolupracovníků kolem prezidenta, aby mi nakonec vyložil, jak o den později přednese Federálnímu shromáždění své návrhy na změnu názvu československého státu, o nichž v nejmenším nepředpokládal, že by mohly být začátkem pomlčkové války, a také svůj záměr vystoupit na konci roku s abdikačním projevem, po němž „nezůstane jedno oko suché“ a v němž představí svého kandidáta na následnictví.
Václav Havel a Vilém Prečan.
Ale největší potěšení jsem měl z posledního setkání 4. listopadu 2011; strávili jsme necelou hodinku nad tlustým svazkem naší vzájemné korespondence z let 1983–1989: 244 našich dopisů a k tomu mnoho dalších jen Havlových, s Jiřím Pelikánem, Pavlem Tigridem, Ivanem Medkem... Kniha vyšla dva týdny předtím a Havel měl čas si ji prolistovat. Dával najevo velikou radost: ‚To je príma, už nemusím psát paměti!‘ To bezpochyby přeháněl, ale jedno je jisté: nikdo z jeho okolí nemohl tehdy obsáhnout a znát všechny sféry jeho aktivit v oněch sedmi letech – k čemu všemu dal podnět, co všechno organizoval, koordinoval, komentoval, co na dálku objasnil a vyložil lépe než kdokoli jiný.
To všechno je v jeho dopisech. Škoda že nebyl čas společně projít poznámky, které jsem si zaznamenal při našich dlouhých telefonátech přes hranice; agenda byla ještě širší, než ji zachytily dopisy.
