Rok 1988, socialistické Československo. Je mi sedmnáct a s několika kamarády vcházím do bytu Václava Havla na nábřeží. „Založili jsme fan club Marty Kubišové a chtěli bychom pořádat takové malé koncerty asi po bytech,“ vysvětlujeme už usazení na pohovce v obývacím pokoji s výhledem na Vltavu.
„Hm, ehm, to je od vás moc pěkné, ale to nepůjde,“ zpražil nás milým, ale dost rozhodným tónem Václav Havel. „Marta si počká na velký sál, třeba na Lucernu.“ „Na Lucernu? Marta Kubišová si má počkat na Lucernu? Tak to je tedy gól, takže ona už si nezazpívá, jo?“ „Ale zazpívá. Zazpívá si před velkým publikem, ona na malé prostory nemá hlas, ona potřebuje něco velkého.“
  |
„Tak dík,“ vykoktali jsme dost zklamaně, když nám došlo, že skvělý plán nevyšel a my tu Kubišovou naživo nikdy neuslyšíme. Docela nás naštval, to jo. Rok 1989, Václavské náměstí praská ve švech, na balkoně Melantrichu zpívá Marta Kubišová a její Modlitba se rozléhá nad statisícovým davem. Kdo by to byl řekl. No jo, Václav Havel.
