Na podzim 1992 Václav Havel přijel na soukromou návštěvu Paříže. Pomohl jsem zařídit setkání s několika francouzskými intelektuály v kavárně Select a večeři s Milanem Kunderou a několika přáteli: Jaroslav Šedivý, tehdejší velvyslanec, Jiří Kolář, A. J. Liehm.
Během večeře se pozornost pochopitelně soustředila na Havlovy zkušenosti v domácí politice a jeho zajímavé a vtipné postřehy o setkáních s nejvlivnějšími státníky od Bushe st. po Gorbačova. Po večeři se někteří odebrali ke Kunderům na „digestif“ neboli, slovy V. H., na šláftruňk.
V tu chvíli už Havel nevyprávěl, ale zeptal se: „Československo se rozdělí, co bychom měli dělat?“ Souhlasili jsme s Kunderou: „Pokud tomu dnes nelze zabránit, nejdůležitější je dělat vše pro dlouhodobé zachování co nejužších přátelských vztahů.“ Způsob, jakým Havel, pro něj příznačným způsobem, obrátil role, mi utkvěl v paměti: Havel-politik nebyl jen ten, kdo ‚káže a rozhoduje‘, ale také ten, který v rozpacích dovede naslouchat hlasům odjinud, třeba v Paříži nad skleničkou armaňaku.
