Václav Havel byl člověk statečný, neprodejný, schopný spojovat lidi, muž s pronikavou analytickou inteligencí, kriticky uvažující intelektuál apod. Já ho však vždy budu nosit v srdci jako člověka nesmírně živého, veselého, s pronikavou a hlavně veselou jiskrou v oku. Jako chlapíka schopného dělat si legraci ze všeho možného – nejen z jiných, ale také ze sebe. Jistě to neznamená slabost. Dokázal si dělat legraci i ze svých niterně intelektuálních zájmů, jako bylo zkoumání identity.
Poté, co pozval před koncertem k audienci Michaela Jacksona, mi s dětskou radostí vyprávěl, jak se ho vyptával, jaká je jeho identita. Jestli je černý, nebo bílý, když si nechal vybělit pleť. Jestli je dítě, nebo dospělý, když se do dítěte stylizuje, jestli je muž, žena, nebo androgýn a jestli je ještě on sám, když si nechal mockrát vyměnit krev.
A vlastně podobné bylo moje první setkání s ním, když se na zkoušce skupiny Plastic People of the Universe zamotal do nějakých šňůr a kabelů a nevěděl, jak se to celé zapíná. V tu chvíli jsem zjistil, že s tím člověkem je a bude spousta legrace. Jako magnet přitahoval absurdní situace, není náhodou, že byl dramatikem, lídrem disentu a později prezidentem v zemi Franze Kafky a Jaroslava Haška.
V dokumentárním filmu Jana Nováka Václav Havel přikuluje to dokládá historka o tom, jak vzal Havel v 70. letech cestou do Krkonoš stopaře a ten mu řekl: „Vy vypadáte jako slušný člověk, mohu vám něco pustit?“ A vsunul mu do přehrávače nahrávku Audience. Tenhle film je vůbec skvělý ve sběru nejlepších českých tragikomických absurdit. VH jezdí mercedesem pro pracovnice, které se nedostavily na směnu do pivovaru, VH vaří kávu StB, která ho na Hrádečku hlídá, aby snad chlapcům nebyla zima.
  |
Ony jsou tragikomické historky vůbec typické pro český underground a disent. Typicky česky pomáhala legrace a humor tu „opoziční práci“ přežít. Dnes se na to zapomíná a různí mladí odborníci ze státního ústavu na zkoumání totality nám zcela vykolejeně líčí dobu temného a nepřetržitého utrpení.
