„Moc bezmocných mě posilovala celé období, kdy jsem byl ve vězení,“ vzpomínal na dílo Václava Havla jeden z nejznámějších kubánských disidentů Guillermo Fariňas Hernández. Seděli jsme s ním v jeho domě ve městě Santa Clara ve střední Kubě. Bývalý kubánský voják v Angole, dnes přední opoziční novinář nám ukazoval hodně ohmatané samizdatové vydání Havlova díla. Fariňas ve vězení několikrát držel nejtvrdší formu hladovky: nepřijímal ani vodu, ani jídlo. Pohyboval se na hranici života a smrti. Hladovku přerušil až na výzvy ostatních opozičních vůdců i demokratických osobností z celého světa, mezi nimi byla i žádost českého exprezidenta Václava Havla. „Skončil jsem hladovku i proto, že mě o to požádal Václav Havel. Byl to jeden z lidí, na jejichž doporučení jsem dal.“
Podobné hlasy slyšeli čeští novináři nebo spolupracovníci organizace Člověk v tísni, která dlouhodobě podporuje demokratický disent, během svých cest na Kubu nespočetně. A nemusely to vždycky být špičky kubánské opozice, stačila zmínka na ulici Havany, že pocházíme z bývalého Československa. „Jaké to je, mít demokracii?“ ptal se například taxikář v otlučeném žigulíku.
Zástupci disentu ale vzkazy, které jim přes nás posílal Václav Havel, vnímali velmi intenzivně. I takový životem otlučený bojovník proti Castrovu režimu, ekonom Oscar Espinosa Chepe, se rozplakal, když jsme mu v jeho bytě v Havaně pouštěli na počítači videopozdrav od Václava Havla, který nahrál pár dnů před dvacátým výročím sametové revoluce: „Vážení přátelé, dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji pozdravil. Pevně věřím, že dříve či později dosáhnou svobodomyslní lidé na Kubě demokratičtějších poměrů, pevně věřím, že političtí vězňové, odsouzení nesmyslně na dlouhé tresty, budou propuštěni a že se i vy dožijete svobody. Přeji vám proto vytrvalost a veselou mysl.“
Když jsem se vrátil v roce 2009 z kubánské cesty, navštívil jsem Václava Havla v jeho kanceláři ve Voršilské ulici, abych vyřídil poděkování kubánské opozice za dlouhodobou podporu. Václava Havla vzkazy od kubánských politických vězňů potěšily, ale nejvíc ho potěšila historka, která se nám v Havaně stala symbolicky 17. listopadu.
Byla to naše již třetí cesta v utajení na Kubu a ani jednou do té doby nebyly české pasy při setkání s obyčejnými Kubánci žádný problém. Dokonce i policisté při běžné silniční kontrole rádi konverzovali na téma Praha, Karlovy Vary nebo Pavel Nedvěd.
Narazili jsme až v Havaně, nedaleko nábřeží Malecon. Korpulentní majitelka bytu, která pronajímala jeden pokoj turistům, nám otevřela dveře a řekla: „Mám volný pokoj na jednu noc. Ráno musíte vypadnout.“ Vše šlo normálně, bez problémů. Ostatně vše bylo domluveno přes telefon s naším průvodcem. „Odkud jste?“ zeptala se madam Amarua, manželka kubánského překladatele z ruštiny.
„Z České republiky.“
Následoval významný pohled na nás a našeho průvodce, kterého si paní Amarua odvedla stranou a jemuž něco dlouze vysvětlovala.
Náš průvodce se za chvíli vrátil k nám, pokrčil rameny a řekl: „Neubytuje vás. Jste z Československa a ona neubytovává nepřítele revoluce.“
Paní Amarua ještě dodala: „Co kdybyste byli synovci Václava Havla.“
Pan prezident se náramně bavil, když jsem mu vyprávěl, jak jsem paní majitelce bytu vysvětloval, že s ním nejsem v příbuzenském stavu. Nakonec se nám paní Amaruu podařilo přesvědčit.
Pro nás i Václava Havla to bylo symbolické vítězství pravdy a lásky. S námi totiž do jejího „revolučního“ bytu vstoupila také slova Václava Havla v dopise, který adresoval kubánské opozici a jenž s námi putoval od jednoho disidenta ke druhému: „Ubezpečuji vás, že se budu i nadále zajímat o případy potlačování svobody, nedodržování lidských práv a ohrožování lidské důstojnosti, upozorňovat na ně a hlasitě se k nim vyjadřovat, neboť jsem přesvědčen, že to je v bytostném zájmu celého světového společenství.“
