V říjnu 1989 mi kamarád k svátku věnoval Rudé právo s gratulací Ferdinandu Vaňkovi a podpisem Havla, kterého kvůli tomu vyhledal. K mému setkání došlo pak v listopadu 1989 ve foyer Divadla Na zábradlí. O pár let později, 15. 12. 1995, podruhé zavítal na vánoční večírek Febia, tentokrát ve zdevastovaných prostorách tehdy uzavřené kavárny Slavie.
Byla bez proudu, vody, toalet, nábytku a já ji získal na jeden večer a noc. Tísnilo se v ní přes tisíc lidí a byl přísný zákaz kouření. Havlovi jsem to neřekl. Vše tam bylo improvizované, a tak mu nebylo divné, že si musí odklepávat do krabice od filmu na zemi. Jedna kypřejší návštěvnice si však hned stoupla k stolku před jeho židli a zabetonovala se tam. Po nějakém čase jsem se jí zeptal, jestli nemůže poodstoupit. „Já tady svým tělem zakrývám výhled, aby nezjistil zákaz a neodepřel si cigaretku,“ šeptla. Havel si nepotřeboval budovat autoritu, měl ji zcela přirozeně a lidi mu ji s láskou projevovali.
