Ačkoliv jsem s Václavem a Olgou Havlovými zažila hodně příběhů, nejsem jejich dobrou vypravěčkou. Mám-li vybrat jedno téma, které by připomnělo absurdní svět, ve kterém jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech žili, pak tedy volím „poštu“. Malá pošta ve Vlčicích byla středobodem života na Hrádečku, jiné spojení se světem nebylo.
Samozřejmě to nebylo spojení spolehlivé, a navíc se muselo počítat s nevítanými účastníky procesu – s odposlechem, otvíráním dopisů, nebo dokonce s fyzickou účastí policejní ostrahy. Návštěva pošty byla událostí, která dělila týden na „před a po“. Buď se na ni Václav chystal, což obnášelo pečlivé strategické přípravy, nebo se z ní vrátil s horou úkolů, novinek a zážitků z telefonických kontaktů se světem.
Ve Vlčicích bývalo otevřeno jen asi dva dny v týdnu a pár hodin. Poštovní agendě se tedy musel přizpůsobit veškerý ostatní program. Už typem auta působil Václav na poštovním dvoře, který byl zároveň dvorem před stájemi zemědělského družstva, nepatřičně. Vcházel do místnosti typicky ve zdvořilém předklonu a stoupl si do fronty.
Paní pošťačka – znávali jsme ji jménem – s úsměvem odpověděla na pozdrav. Když přišel na řadu, znovu pozdravil, vytáhl tlustou složky s připravenými zásilkami a poznámkami, papíry rozložil na přepážku, nasadil brýle, s nimi i „úřední“ (dá se říci „prezidentský“) výraz a začal pracovat. Jednu po druhé předával obálky – „obyčejně“, „doporučeně“, „expres“... V každé větě zaznělo třikrát prosím.
A poté podobně s neustálým děkováním přebíral naopak své zásilky uložené na poště. V soupisu si odškrtával vyřízené položky. Časově byl limitován tzv. telefonickými výzvami, které mohly proces kdykoliv přerušit. Jeho přátelé i zahraniční novináři měli obvykle „echo“, kdy bude na poště, a snažili se ho tam zastihnout a promluvit s ním.
Telefonoval v otevřené kóji, veřejně, vše bylo slyšet. I proto byl hovor plný přezdívek, šifer a náznaků. Když poštovní rituál skončil, uložil Václav vše pečlivě do desek, koupil noviny a doslova se vypoklonkoval. Pěkné bývaly návraty z této mise. Pamatuji si na tu roztodivnou pestrost ‚poštovní‘ hromádky na stole v kuchyňce u Havlů – mix domácích i „cizokrajných“ dopisů a zásilek s krásnými známkami, barevnými přelepkami a všelijakými gumičkami, úředních obsílek s hrozivými pruhy a razítky, velkých obálek s rukopisnými texty, účtenek, barevných pohledů ze světa... Ano, na poštu jsme jezdili rádi, měli jsme ji rádi, ale moc jsme jí nedůvěřovali ani na ni nespoléhali.
