Poprvé jsem slyšela o Václavu Havlovi z Hlasu Ameriky, že byl odsouzený za své názory a ve vězení těžce onemocněl. Pak se mi poštěstilo se s ním setkat osobně na schůzi Charty v roce 1988. Překvapilo mě, jak působí skromně, až nesměle, ale zároveň vyzařuje rozhodnost a autoritu.
Bylo jasné, že jeho role v Chartě byla nezastupitelná, protože byl schopen komunikovat s lidmi různých názorů a propojovat je a zároveň jako spisovatel dokázal přesně formulovat společné stanovisko a měl velký cit pro dramatické situace.
Nezapomenutelný zážitek pak pro mě bylo vítání Václava Havla u něj v bytě na Rašínově nábřeží, když ho 17. května 1989 pustili z vězení. Václav Havel všechny srdečně vítal, ke svému podpisu maloval srdíčko a nabízel tykání. A ani ne za rok již byl prezidentem, což zní celé jako pohádka o tom, že „pravda vítězí“.
