Stalo se to 4. května 1998 během prezidentovy hospitalizace na Univerzitní klinice v Innsbrucku. Když bylo prezidentovi lépe, měl předstoupit před tisk. Jako dramatik si obvykle všechno do detailů naplánoval – k jeho scénáři jsem vytvořil „minutovník“, tedy rozpis tiskové konference minutu po minutě.
Na Hradě by mu k tomu protokol doporučil i oblečení. V Innsbrucku mi najednou říká: „Vy jste mi neřekl, co na sebe!“ Museli jsme vycházet z toho mála, co v nemocnici měl. Po ruce bylo černé triko, ke kterému paní Havlová připravila sportovní tvídové sako. Ale pan prezident pravil, že si ho nemůže obléct – není vyčištěné!
Popadl jsem sako a zašel za „duší“ chirurgické části innsbrucké kliniky, českou zdravotní sestrou Alenou Etlovou. Takový maminkovský typ, ráno vám uvaří kafe, obletuje vás a hlavně mluvila česky. „Moc prosím, zajeďte taxíkem do nějaké expres čistírny, já mám spoustu práce s přípravou té tiskovky!“ Opáčila, že expres čištění trvá devadesát minut, že na to mám zapomenout.
Loučení Václava Havla s prezidentským mandátem v roce 2003 (Martin Krafl druhý zleva).
Čistili jsme tedy sami! Sjeli jsme do suterénní nemocniční prádelny, tam jsme sako vykartáčovali a pak popadli žehličku – já žehlil, Alenka sako přidržovala a sháněla igelitový sáček na jeho přebal. Jakože z čistírny. Naštěstí jedna její kolegyně ten den vyzvedla v čistírně svou sukni a igelit obětovala. Pak říkám, že tomu něco chybí, není tam cedulka! Vzal jsem fix a na přišpendlený kus papíru napsal odhadem pár desítek šilinků – co to asi mohlo stát?
Tu cifru už jsem zapomněl. Když jsem prezidentovi sako přinesl, třásl jsem se jako osika. Ale prezident řekl, že „to je bezvadné, jak rychlé a spolehlivé tu mají čistírny“. Paní Dagmar to samozřejmě poznala, ale neprozradila mě. Přiznal jsem se mu před deseti lety – byl to můj dárek k jeho sedmdesátinám.
