LN: Jak se vám dneska dělá legrace? Je to těžší než za totáče?
Já si vždycky vzpomenu, jak mi říkal režisér Strnisko: „Bolek, čo budeme robiť? Stratili sme nepriateľa.“ To tehdy po Listopadu byla taková obava. A já mu povídám: „Však my si ho najdeme v nás.“ Ta naše nesnášenlivost, lakomství, obžerství... to jsou přece věčná témata.
LN: Dá se udělat legrace úplně ze všeho? Třeba i z uprchlické krize
V podstatě by měla. Úkolem šašků je všechno detabuizovat. Uvolňovat. Korektnost je v tomhle případě na škodu věci. Já kdysi učil v Americe a dal jsem studentům takovou etudu: dva kluci, každý si vzal na krk ženskou a teď s nimi šli na procházku. A ty ženské se poznaly a zakecaly se. Takže ti kluci pod nimi trpěli a vyměňovali si pohledy. Ale jeden Američan začal: „Tak moment, proč by nám tohle mělo být nějak užitečné?
  |
Já jsem třeba v domácnosti, moje žena pracuje, ale mně to vůbec nevadí. Tak proč bych si měl vyměňovat útrpné pohledy?“ Já se mu snažil vysvětlit, že je to jenom takové cvičení, abychom si něco uvědomili. Ale on byl úplně proti tomu, poněvadž chtěl tu emancipovanou ženu. Tady ta korektnost, ať chceme, nebo nechceme, je ztráta humoru. Kde není úsměv, není humor. Zůstane jenom takový ten svatý úsměv vznášející se nad bigotní vážností.
LN: Jste dnes jiný otec, než jste býval dřív?
No, možná by bylo nejlépe říct: Určitě bych byl, ale není čas. Jednou mi Vladimír říkal: „Tati, viděl jsem dokument o Jágrovi. On ale obětoval tomu hokeji všecko, i rodinu.“ A já mu povídám: „Mně to říkej, Vladimíre. Víš, kolik já jsem obětoval rodin kvůli divadlu?!“
STALO SE 19. 2. 2016Lidové noviny toho dne napsaly, že spoření nevynáší, úroky mizí všude. Poslední české banky, které nabízely vyšší úročení úspor, posílají své sazby k nule. Prestižní fotografickou soutěž World Press Photo v kategorii sport za předchozí rok vyhrál snímek Rakušana Christiana Walgrama zachycující hrůzný pád českého lyžaře Ondřeje Banka na MS v Beaver Creeku. Ve věku 84 let zemřel italský spisovatel Umberto Eco. |
LN: Jaké jste vlastně byl dítě vy?
Já mám o sobě jako dítěti několik různých obrazů. Jeden je takový hrdinský. Ve Vizovicích byl jeden malej Rumun, ta rodina žila v bývalém chudobinci. A já s ním kamarádil, a tak jako jsem ho bránil. Pak mám takový ten nepříjemný obraz ze školy, ty šílené trémy před písemkami. Takže vlastně jakási ustrašenost. A potom, já byl taky zamilovanej do Vizovic, asi jako každé dítě do svého prostředí. Neuměl jsem si vůbec představit, že bych se stěhoval jinam. Ale naši chtěli do Kanady za mým bratrem, který byl o patnáct roků starší než já. Toho jsem se hrozil, takže otec jednou za mnou přišel a lákal mě: „Vždyť tam se třeba nehraje stolní tenis tak dobře jako tady. Tam bys možná mohl být v národním družstvu!“ Otec uměl být vtipnej. Já mu třeba jednou říkal: „Tati, kdybych byl herec, tak nevím, co to jméno… Polívka...“ A otec pravil: „Bolečku, nech si to jméno. Budeš mít reklamu na každým jídelním lístku.“
LN: Náš rozhovor před deseti lety měl titulek: Dnes alfa samec, zítra krásný stařec. Kde na téhle trati se momentálně vy nacházíte
No – a už je to tady. Asi stařec. Alfa stařec.
LN: Jak vám jde to stárnutí?
Ježišmarjá... S Pecou, mým kamarádem, pobratimem, jak my si říkáme, jsme seděli kdesi na terase a teď někdo přišel a říká mu: „Jiříku, vypadáte výborně!“ – „Ale cítím se z prrrdele…“ řekl on. Tak zlobně, stařecky, nerudně. Pravda je, že vidím, například v tom Městském divadle v Brně, takové ty první vlaštovky toho, jak si lidi už toho nestora váží jinak než dřív. V kuřárně je tam automat na kafe, no tak já že bych si dal kafe. A teď to začne lítat: „Bolek chce kafe!“ Někdo mačká čudlík, jiný chytá kelímek, další hlídá mléko. A oni se tak potom na mě zbožně dívají, jak upíjím z toho kafíčka. Člověk vlastně celý život pracuje pro toho nestora.
