První díly seriálu Peklo protektorát najdete zde |
LN: V seriálu o protektorátu zabíháte i do okrajových marginálií…
Záměrně. Vždy mě zajímalo to, čemu říkám „malá historie“ – průnik života obyčejného člověka velkými dějinami. To, co se nedostane do čítanek, ale utkví v paměti. I to stojí za zmínku, protože to často výstižně dokresluje „velkou historii“. Proto mám tak rád knihu Hoří už Paříž? o povstání v Paříži v srpnu 1944, kde se to těmi průniky jen hemží. Každý z nás má své průniky, u mne se to však bohužel projevuje paradoxně tím, že jako člověk, kterého od dětství zajímá historie, vždy něco opravdu dějinného zaspím.
LN: Jak to?
Tak třeba 17. listopadu 1989 jsme s kamarádem v mrazu drkotali zuby zimou ve spacích pytlech na trampu a v Praze se zatím začal hroutit režim. Druhý případ: v úterý 20. srpna 1968 odjeli mí rodiče na chatu a já zůstal sám doma. Z nudy jsem se v televizi díval na starý film Řeka čaruje a pak šel spát. Ráno už byly všude ruské tanky!
  |
LN: Právě filmy v některých dílech seriálu zmiňujete...
Hlavně proto, že je každý zná a že je dobré si připomenout, v jaké době na ně chodili lidé do kina. Tak roztomilý film jako Kristián s Oldřichem Novým měl třeba premiéru v den, kdy vypukla světová válka, a je dobré vědět, že Oldřich Nový nakonec skončil v lágru, protože se odmítl rozvést se svou židovskou manželkou. Ty filmy nás baví dodnes, ale někdo by mohl propadnout hloupé myšlence, že za protektorátu to zas tak špatné nebylo. Proto je dobré vědět, že se v jedné části Prahy třeba promítal zábavný film a na druhém konci se popravovalo.
LN: Máme se tedy na filmy s Burianem, Novým či Natašou Gollovou dívat s despektem?
Vůbec ne. Netrpím odsudky, že něco zábavného vzniklo za nacistického či komunistického režimu zcela oficiálně. To mě vštěpovali rodiče, kteří se jako mladí lidé v mezích možností s mými prarodiči zúčastnili za protektorátu odboje. Otec mi říkal, že žijeme jen jednou, a přece si nenecháme od nějakých grázlů ukrást mládí. Proto i za války chodil do kina, trampoval, poslouchal tajně jazz a běhal za děvčaty. Člověk se nemůže ani v těžkých dobách jen obalovat depresemi. Vždyť i Židé v terezínském ghettu, zvláště ti mladí, v mezích možností žili láskou, humorem a vyvzdorovanou kulturou. O tom uměl poutavě vyprávět třeba Arnošt Lustig.
Jindřich Marek (67)
|
LN: Takže měl protektorát dvě tváře?
Jako každý režim. Za krkem máte Hitlera, Stalina, Husáka, ale na obličeji máte svou tvář a v hlavě svůj mozek. Vy se musíte rozhodnout, zda přežijete jako Švejk, programový rebel, tichý pozorovatel či třeba svazácký blbeček, co běhá v modré košili po schůzích a otravuje druhé. Samotný protektorát měl navíc dvě odlišné vývojové etapy. Ta první končí podle mne v září 1941 s příchodem Reinharda Heydricha, potom si už nemohl nikdo namlouvat, že to s Němci „nějak“ půjde. Se stupňujícím se terorem nacistů a hlavně s prodlužující se válkou klesalo vše ke dnu i materiálně – lístkový systém na potraviny, šatenky, tabačenky, totální nasazení, bombardování. Seriál jsme ale kvůli výročí počátku okupace umístili jen do jeho první fáze a končí přípravami atentátu na Heydricha.
LN: Existuje ještě něco z období protektorátu, na co historici hledají odpověď?
Především na to, co se neukrývá v našich archivech. Běžný badatel má po listopadu 1989 řadu z nich k dispozici, a může si tak ověřovat detaily, případně korigovat, co napsali jeho předchůdci. Stále je po čem bádat. Na to, kde je větší bílé místo, by musel odpovědět archiv německý, ruský nebo britský. Základní konstrukce příběhu je jasná a přehledná. Lze ale objevit zajímavé osudy o jednotlivých lidech, detaily politického a diplomatického zákulisí či odhalit dílčí nepřesnosti.
Historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.
LN: Co bychom si z temného období protektorátu měli odnést?
Že jsme doslova utekli hrobníkovi z lopaty. Totalitní režimy, jakým byl Gottwaldův či Husákův, nebyly nic příjemného, ale tento protektorátní, jemuž vtipálkové tehdy říkali „protentokrát“, byl velmi zlý. Záměrem germanizace totiž nebylo jen poněmčit Čechy, Reinhard Heydrich měl prokazatelný plán totální likvidace českého národa.
LN: Nakolik byli pro nacisty důležití čeští kolaboranti?
Pro Němce byl nejdůležitější hospodářský klid v zemi. České země byly vždy průmyslově vyspělé, proto bylo pro nacistické Německo potřebné, aby se tu pracovalo. O to usiloval první protektor Neurath. Heydrich jako jeho nástupce vše změnil. Ve chvíli, kdy došlo k útoku na Heydricha, odhodili Němci masku a vše bylo tvrdě řízeno. Podpora nacistickému režimu ale byla hodně složitá. Co byla a nebyla kolaborace? Jednou jsem hovořil s protektorátním policistou, jenž byl v odboji. Ten mi říkal: „Neuvěříte, jak to bylo těžké, když šli dělníci ze zbrojovky a smáli se mi do očí, protože já jsem pro ně byl kolaborant, když nosím uniformu. Přitom oni se chlubili tím, že dostávají olejovky, rum a vyšší příděly potravin než ostatní za to, že pro Němce vyráběli tanky a děla.“ V odboji bylo dělníků asi procentuálně méně než učitelů či policistů a dalších, ale komunistický třídní pohled nás učil o opaku...
Padesátá léta byla depresivnější než protektorát, bojovali jsme sami proti sobě, říká Padevět |
LN: Zachoval se tehdy český národ dobře, nebo měl udělat něco jinak?
Je důležité se na to dívat v celoevropském kontextu. I ti, kdo u nás tak rádi tvrdí, že jsme za okupace selhali, by měli přemýšlet o tom, že v poměru s ostatními národy na tom nejsme zase tak špatně. A není to ode mě alibismus jako od českého patriota. Obdivuji třeba hrdinství Poláků a Norů, ale i Norové byli schopni postavit jednotky SS, které bojovaly po boku Hitlera. Dánská vláda i král v dubnu 1940 sklapli před Němci podpatky snad ještě rychleji než my v září 1938 a v březnu 1939.
LN: Nejzásadnějším momentem protektorátu byl atentát na Reinharda Heydricha, po němž následovaly intenzivní popravy či vypálení Lidic a Ležáků...
Když se tato vojenská operace připravovala, asi nikdo netušil, jak tvrdě na to Němci zareagují. Mnoho kritiků poukazuje na tragické následky, jenže s nacisty to nešlo po dobrém. Podívejme se na Polsko, kde jakýkoliv bojový akt odboje na mnohonásobně méně významného nacistického představitele vedl ke stejným represím. Docházelo tam i k pouličním exekucím, kdy z nákladních aut vyskákali vojáci, nahnali sto Poláků ke zdi a demonstrativně je odstřelili. K tomu u nás naštěstí nedocházelo. Takže tepat atentát, že přinesl velké ztráty? Byla válka s nebezpečným, až bestiálním protivníkem. Být přikrčený za takové situace totiž znamená stejně jen odklad vašeho konce. Bohužel nás to tehdy stálo ty nejlepší lidi.
LN: Zlomil národ protektorát, nebo jej připravil na to, co přišlo později?
Jedno tvrzení je, že nám již Mnichov zlomil páteř a národ pak neměl odvahu vzdorovat komunistům, ať už v roce 1948, či 1968. Ono to bylo složitější. Především v tom, že myšlení mnoha Čechů Mnichov orientoval špatným směrem. To, že nás Francie s Velkou Británií nechaly na holičkách, vedlo i ke ztrátě důvěry v parlamentní demokracii a západní Evropu.
LN: Najdou se na protektorátu vůbec nějaká pozitiva?
Okupanti už v březnu 1939 zavedli striktně jízdu vpravo. U nás se do té doby jako ve Velké Británii jezdilo vlevo a vedly se řadu let nekonečné debaty o možné změně. Až na pár nehod v počátku se lidé rychle přizpůsobili novému pořádku. Byl to asi jediný případ ztotožnění se s příkazy okupantů, který můžeme dodnes považovat za chvályhodný.
LN: Pobavilo vás výslovně něco z protektorátního života?
Určitě hokej jako tradiční české politikum. Slabší porazí mocensky silnějšího. Vzpomeňte na zápasy se sovětskými okupanty v roce 1969. To platilo i za protektorátu. Již v únoru 1938 na mistrovství světa v Praze v boji o bronz porazili k radosti celého národa naši „zlatí hoši“ hajlující hokejisty Velkoněmecké říše 3 : 1. V roce 1940 se na Štvanici také hrál zápas mezi mužstvy protektorátu a Říše. Bylo beznadějně vyprodáno. Zápas sledovalo pozorně i gestapo a Sicherheitsdienst. Naši vyhráli 5 : 1 a lidi nadšením šíleli. Další podobný zápas se už pak v Praze nehrál.
LN: Nakolik je reálné, že by se situace podobná protektorátu mohla v budoucnu opakovat?
Podobné věci se zatím opakují jinde ve světě. Někoho straší i to, že některý stát, jako je třeba Rusko či Čína, nad námi získá větší ekonomický vliv a bude ovlivňovat naše politické názory a postoje. Existují pro nás do budoucna však i jiná nová bezpečnostní rizika. Nikdo si ale nechce připustit, že by se poměry v Evropě mohly zvrhnout do tak tragické pozice jako v letech protektorátu. Bohužel je možné všechno. Chci však zůstat raději optimistou...
