Hrabalovi literární hrdinové, které nazýval pábitelé, se občas chovají nerozumně a pošetile a hodně si vymýšlejí, přesto dokážou najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. Hrabal o nich říkal: "Tam, kde jsem zklamal já jako člověk, tam zklamou i mí hrdinové. A na co já jsem pyšný, a to jsou obyčejné lidské maličkosti, na to jsou pyšní i mí hrdinové."
Sebevražda, nebo nešťastná náhoda?
Téměř třiaosmdesátiletý spisovatel zemřel v roce 1997 po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce. Jeho smrt při krmení holubů byla krutě symbolická a zároveň obestřená pochybnostmi. Šlo o náhodu, nebo si zvolil smrt sám? Hrabal v té době byl v nemocnici už dva měsíce. Přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl uvedl: "Jeho nejvážnější nemoc se jmenovala stáří...Byl stižený povšechnou artrózou." Podle Dungla byl Hrabal ráno osudného dne v dobré náladě. Na druhou stranu ale v posledním období trpěl také depresivními stavy a o smrti hovořil. Policie případ označila za nešťastnou náhodu.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Kdyby nemanželského syna Marie Kilianové později neadoptoval jeho otčím, nymburský sládek, byl by slavný spisovatel dnes znám jako Bohumil Kilian. Malý Bohumil rád četl a oblíbil si příběhy, které vyprávěli dospělí v pivovaru. Po maturitě studoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, ale kvůli uzavření vysokých škol v období okupace studia dokončil až v roce 1946. Během války pracoval mimo jiné jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se (stejně jako všechny jeho profese) odrazilo i v jeho literární tvorbě.
Svíčka pro Hrabala by měla hořet U Zlatého tygra, říká kamarád MazalKdyby měl někde zapálit svíčku na počest svého kamaráda Bohumila Hrabala, bylo by to v pražské pivnici U Zlatého tygra, v zadní místnosti pod "malými parohy", kde prý zůstanou už navždy v dřevěném ostění otlačená záda slavného spisovatele. Hrabalův přítel, esejista a literární publicista Tomáš Mazal se k Tygrovi vrací pravidelně každé úterý. "Hrabal přece nechtěl žádné pomníky či sochy. Když někde máte destičku 'tady žil - byl někdo', není to ono. Pro mě je silnější, když vím, že z téhle sklenice pil i pan Hrabal," řekl autor obsáhlé Hrabalovy monografie, která byla přeložena do několika jazyků světa. |
Po válce vystřídal řadu zaměstnání - byl například pojišťovacím agentem a obchodním cestujícím. Jako brigádník Spojených oceláren Kladno utrpěl úraz, po kterém v roce 1956 nastoupil ve sběrně starého papíru v Praze. Ve stejném roce se oženil s Eliškou zvanou Pipsi. Od roku 1959 byl krátce kulisákem v Divadle S. K. Neumanna.
A kromě toho také psal - nejprve jen pro sebe a pár přátel. V roce 1963 mu vyšla první kniha - povídkový soubor Perlička na dně, která hned získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel za nejlepší dílo roku.Následovaly další - například Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky. To už byl spisovatelem na volné noze.
Kvůli omezenému publikačnímu prostoru ale v dalších letech vycházela řada jeho knih v zahraničí nebo v samizdatech. Například slavný román Obsluhoval jsem anglického krále z roku 1971 vyšel v Česku oficiálně až v roce 1989.
Na jeho knihy se stály fronty
V době politické normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil tendenčně upravený rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak sice na jednu stranu získal možnost publikovat (půl roku poté vyšla kniha Postřižiny), na druhou stranu ho ale odsoudila řada domácích i exilových intelektuálů.
Ale i v dalším období byl Hrabal u komunistického režimu v nemilosti. Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány.
Po roce 1989 se jeho starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní těžko zařaditelných textů, stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán).
Poetický svět Hrabalových knih přitahoval i dramatiky a filmové tvůrce. Jeho téměř dvorním režisérem se stal Jiří Menzel (Skřivánci na niti, Postřižiny či Slavnosti sněženek). Menzlův film Ostře sledované vlaky získal dokonce v roce 1968 Oscara.
Pomník nechtěl, jen destičku, kde čůrají psi
Většinu života prožil Hrabal v Praze v Libni a na chatě v Kersku na Nymbursku. A přestože se postupně stal váženým spisovatelem, on sám byl k světské slávě skeptický: "Já žádnou pamětní desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čůrají psi."
V Nymburku na zdi pivovaru, kde Hrabal prožil podstatnou část svého dětství a mládí, vzali jeho slova vážně a necelý metr nad zemí umístili destičku s přesnou citací jeho slov. "Lidé ji většinou hledají. Když je výročí, položí tam kytku. I ti psi tam chodí čůrat," řekl Pavel Benák, ředitel nymburského pivovaru, jehož pivo překřtil na Postřižinské sám Hrabal.
