Hranice sexuálních identit. Ve světové literatuře jasně vede queer tematika, říká kritik

Lidovky.cz: V na začátku roku 2020 jste odstartoval sérii podcastů o současné literatuře s nezvyklým názvem V chapadlech murmuru a podtitulem Literatura krize. V šesti tematických dílech interpretuje styl a obsah autorů bestsellerů posledních deseti let, jako jsou Michel Houellebecq, Elena Ferrante, Karl-Ove Knausgard, Sally Rooney, J. D. Vance, Cormac McCarthy, nebo Liu Cixin. Jak tedy vypadá náš svět pohledem současné literatury?
Na literatuře se podobně jako v jiných kulturních oblastech zákonitě odrážejí aktuální společenské otázky. Já jsem je v podcastu rozdělil do šestí nejvýraznějších oblastí. Začínám lidskou identitou a tím, jak současného člověka ovlivňují sociální média a kde se v nás bere úzkost, neklid, jak reflektujeme politické, ekologické a společenské krize dneška a tak dále. Následuje gender, třída, rasa, migrace a představa konce civilizace. Ale ještě důležitější než tato témata samotná je pro mě to, co nám v nich literatura umožňuje vidět. 

Podle mě nabízí jakési pomalé myšlení, které může být protilékem na chaos a zmatek současného světa. Kolem většiny těchto témat se totiž vedou vyhrocené kulturní války. Diskuze není v podstatě možná. Pomalé myšlení literatury nám ale umožňuje se na tyto fenomény společně s autory podívat komplexně a ze všech stran. Většinou se pak ukáže, že bojujeme spíše s nějakou chimérou, slaměným panákem než s reálně existující věcí. Pomalé literární myšlení nám podle mě může pomoci celou řadu těchto problémů rozplést a pochopit.

Lidovky.cz: Jednotlivé kapitoly podcastu, jsou tematicky zaměřené a přibližují literární díla věnující se problematice například genderu, třídních a rasových rozdílů, nebo distopii. Jaké téma na poli současné literatury vnímáte v uplynulé desetiletí jako nejvíce dominantní?
Momentálně se ve světové literatuře jako nejplodnější ukazuje queer tematika – tedy psaní o nejasných hranicích sexuálních identit mimo vymezené společenské normy. Řekl bych, že to je aktuálně největší trend nejen literatury, ale i audiovizuálního umění a kultury obecně. V uplynulém desetiletí k tomu určitě musíme připočítat afroamerickou zkušenost, zkušenost cizince/ migranta v západním světě, feministické tendence, ale také zájem o to, jak třídní původ ovlivňuje, jak žijeme a jak život vnímáme. V otázce stylu je rozhodně největší a nejzajímavějším trendem takzvaný autofikční obrat – tedy odklon autorů a autorek od čistě fikčních příběhu a mnohem autobiografičtější povaha textů, v nichž vycházejí především ze svého vlastního života.

Lidovky.cz: Podcast se věnuje světové literatuře, čeští autoři v něm zastoupení nejsou. Čím to je, má česká tvorba jiná specifika?
O současné české literatuře jsem psal dříve hodně, ale trochu mě přestalo bavit být neustále za nespokojeného a rýpavého kritika, kterému není nic dost dobré. Pokud začnete psát především o současné světové literatuře, můžete do českého literárního prostoru vnést nová témata a pojmenovat tvůrčí metody, které mohou někoho inspirovat. Ukazuje se také, že česká literatura dlouhou dobu stále úplně mimo celosvětový vývoj a až v posledních letech se to začíná měnit.

Lidovky.cz: Ve světle současné krize se i literární tvorba jistě proměňuje, můžete nám popsat čemu se autoři věnují nyní a jak jejich náměty světová pandemie ovlivnila?
Právě proto, že je literární myšlení pomalé, nestihla se pandemie do literární tvorby zatím moc otisknout. Většina děl, která vycházejí teď jako by byla naopak psaná v jiném světě, který dnes už neexistuje. Pandemie ale částečně ovlivnila třeba můj podcast, protože poslední díl se věnuje představám konců civilizace. Tohle téma v podcastu původně být nemělo a dodal jsem ho tam až pod vlivem pandemie. A ukázalo se, že existuje opravdu hodně literárních děl, která pracují přímo s motivem pandemie a často i velmi originálně. Třeba jediný portugalský držitel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago ve svém románu Slepota dokonce operuje s pandemií slepoty.

Lidovky.cz: Přinesl rok 2020 novou kategorii, kterou byste do podcastu mohl zařadit?
Pod dojmem nejaktuálnější literatury by asi stálo za to přidat díl věnující se novým podobám sexuality a sexuálním identitám. Queer perspektiva už v literatuře hodně překračuje klasické genderové problémy a zasloužila by si prostě samostatný díl.

Lidovky.cz: Jaké tituly roku 2020 byste doporučil k přečtení?
Líbilo se mi, jak hudební publicista Karel Veselý v publikaci Všechny kočky jsou šedé dokázal společně s Milošem Hrochem převést do knižní podoby svůj podcast Černé slunce (připravovaný také pro Institut úzkosti). Kniha představuje hodně věrohodný příběh toho, jak se do populární hudby posledních několika desetiletí dostaly smutek a úzkosti a řekne nám toho hodně i o současném světě. Pokusím se teď o něco podobného, protože začínám podcast V chapadlech murmuru připravovat pro knižní vydání. Pokud se mi to povede alespoň z poloviny tak jako Karlovi Veselému, tak budu velmi spokojený.