Život učitelky češtiny pro cizince se tak trochu podobá životu velvyslankyně: chvíli žije tam a chvíli zase jinde. Rozhovor o Číně jsme spolu sice dělaly v Praze, ale dolaďovaly po e-mailu, protože od září Darina Ivanovová působí už poněkolikáté na univerzitě ve finském Tampere.
„Kontrastnější zemi jsem si po Číně nemohla vybrat, po orientální červené a zlaté dekorativnosti úleva v čistých skandinávských liniích. A tak málo lidí!“ pochvaluje si. Na Čínu však vzpomíná převážně v dobrém a tvrdí, že její mediální obrázek v Česku je neúplný. „Úroveň služeb a infrastruktury je pro nás nepředstavitelná. Tu zemi je zkrátka potřeba vidět,“ říká.
Čínský šok |
Už třicet let učíte cizince česky. Jakou mají motivaci učit se tak malý jazyk?
Nejčastější je samozřejmě motivace pracovní, studijní nebo osobní – najdou si českého partnera. Ale setkala jsem se i s bizarnějšími důvody. Třeba jedna moje japonská kamarádka se začala učit česky, protože si chtěla přečíst Havla v originále. A to se jí opravdu podařilo. Nebo jsem měla v kurzu Číňana, který mi bezelstně řekl, že to ve své provincii dostal za úkol. Manžel se mi pak smál, že jsem se měla zeptat, ze které provincie byl, abychom věděli, kdo nás bude kolonizovat. Učit dospělé lidi je fajn, protože to obvykle dělají dobrovolně a mají motivaci. Část mé výuky jsou samozřejmě soukromé hodiny, třeba učívám česky nové generální ředitele hotelu Marriott, teď učím výkonného ředitele hotelu Corinthia. Ten se smál, když spočítal, že při jeho tempu učení se na úroveň B2 dostane za 25 let, jestli to s ním vydržím.
Minulý rok jste strávila v Pekingu, kde jste učila češtinu na Beijing international Studies University (BiSU). Jaký byl váš první dojem po příletu?
Hrozný. Let trvá deset hodin a přiletíte brzo ráno, kolem šesté hodiny. Byla jsem strašně unavená, protože jsem do poslední chvíle v Praze učila. V Pekingu na letišti na mě čekaly dvě studentky, sedly jsme do taxíku a jely do bytu, který tam pro mě sehnali. Poprchávalo, bylo pošmourno, poslední srpnový den, ve vzduchu spousta nových, asijských pachů. A taxikář měl po celou dobu jízdy otevřené okýnko, tahal chrchle až odněkud z paty a celou cestu plival tím okýnkem ven. Nikdy nezapomenu. No a pak jsme dojely k tomu domu. Vchod vypadal jako ve vybombardovaném Bejrútu, vedle domu tekl smrdutý kanál, byt byl zařízený z poloviny, úplně chybělo vybavení kuchyně, venku pětatřicet a žádná lednice. Musela jsem si najít něco jiného. Naštěstí jsem se rychle spřátelila s čínskou kolegyní Hanou, která se mnou učila češtinu – a ta mi pomohla přestěhovat se nejdřív na kolej pro cizince v univerzitním kampusu a pak do většího bytu také v rámci kampusu.
Čínská kolegyně jménem Hana?
Ona se samozřejmě ve skutečnosti jmenuje jinak, ale v Číně je zvyk, že když studujete nějaký jazyk, zvolíte si jméno, které je v něm běžné. Každý student ho má.
DARINA IVANOVOVÁ (54)Vystudovala ruštinu a dějepis na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, výuce češtiny jako cizího jazyka se věnuje od 90. let. Osm let působila v Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, češtinu učila také na univerzitách v Tampere ve Finsku, v Plovdivu a Sheffieldu. Byla tajemnicí pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, patnáct let učila studenty oboru bohemistika pro cizince na Ústavu bohemistických studií FF UK a tamtéž učí i studenty programu Česká studia. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II. Akademický rok 2018/19 strávila na Beijing International Studies University v Pekingu. V současné době učí češtinu na univerzitě ve finském Tampere.  |
Umíte čínsky?
Ne. To ani pro tuhle práci není potřeba, i když by mi to samozřejmě v začátcích ulehčilo život. V Číně je totiž, kromě jiného, blokován přístup na Google mapy a čínské aplikace mají nápisy jen v čínštině. Takže jsem se vrátila do dřevních dob, chodila jsem po ulicích s papírovou mapou a domlouvala se rukama nohama. Pak jsem si ale pořídila takzvanou vípíenku neboli VPN, což je aplikace, přes kterou se přihlásíte na jiný než čínský server – a pak máte volný přístup na celý internet včetně jinak zakázaného Googlu. Ale třeba Seznam.cz nebo Centrum.cz jsou tam přístupné i bez ní, takže studenti si běžně čtou české zprávy. Vípíenku má v Číně v mobilu nebo počítači nainstalovanou skoro každý.
Je na to třeba nějaké povolení?
Ne. Dřív to bylo nelegální, teď už je to takové pololegální, všichni o ní normálně veřejně mluví. Ani to není nijak drahé, já jsem si ji vždycky předplatila na tři měsíce a student, který mi ji instaloval, to hned zaplatil přes můj účet na WeChatu. To je něco jako Facebook, ale je tam daleko víc funkcí – funguje jako peněženka, na posílání zpráv, volání i sdílení polohy. Například píšete zprávy anglicky a ten, komu to posíláte, si to jen přepne do čínštiny. Bez WeChatu nemůžete v Číně prakticky vůbec fungovat.
A stát má o vás díky tomu skvělý přehled…
To ano. Když jsem přes WeChat posílala nájemné, už jsem se musela registrovat, protože ta částka přesáhla nějaký limit. Stát chce vědět, kdo komu takovou částku posílá. Ale jinak si myslím, že ten mediální obrázek o Číně máme u nás hodně zkreslený. Je dobře, že se mluví o potlačování lidských práv. Vůbec si Čínu v tomto směru neidealizuju a vím, co se tam děje. Zároveň je neuvěřitelné, jak daleko jsou například ve službách. Třeba tamní standard cestování rychlovlaky si u nás neumíme ani představit. Železniční linka Peking–Šanghaj je dlouhá 1300 kilometrů a vlak to jede čtyři hodiny patnáct minut. To je jako z Prahy do Londýna. U každého sedadla máte QR kód, naskenujete si ho, vyberete z otevřeného menu, zaplatíte, pošlete a za chvíli přiběhnou z restauračního vagonu s tácem. Všude absolutně čisto, personál kmitá sem a tam. Nová infrastruktura je ohromující. V Pekingu byly v roce 2002 dvě linky metra. Dnes jich je 22.
Severský šok |
Vraťme se k jazyku. Se studenty jste tedy mluvila anglicky?
Neměla jsem žádné začátečníky, takže jsem se snažila rovnou česky. Angličtinu jsem používala výjimečně, když bylo potřeba něco dovysvětlit.
A na ulici? Dá se tam bez problémů domluvit anglicky?
Moc ne. Ale oni mají velkou spoustu překladových aplikací, takže třeba u kadeřníka prostě řeknete do mobilu anglicky, co chcete, a aplikace to bleskově přeloží do čínštiny. Každopádně Peking není zdaleka tak kosmopolitní jako Šanghaj, kde je angličtina běžnější. V Číně se říká, že Šanghaj je čínská a Peking pekingský. V Pekingu jsou takoví, slušně řečeno, patrioti, že těžko přijímají i lidi z jiných provincií, natož cizince. Jakmile podle přízvuku poznají, že někdo pochází z jiné provincie, zacházejí s ním s despektem.
Dostala jste se i do odlehlejších oblastí?
Ano a velmi příjemné překvapení pro mě bylo, že jsem se nikdy nesetkala s žádnou negativní reakcí. Postoj Číňanů k cizincům se za posledních patnáct let hodně změnil. Lidé, kteří tam žijí delší dobu, říkají, že dřív byli Číňani daleko uzavřenější a zároveň na nás nahlíželi jako na svůj vzor, který je hodno následovat. To už dnes neplatí. Vědí, že jsou daleko před námi. Ovšem jsou tam i úplně zapadlé vesničky s chýšemi, kde se s vámi lidé chtějí fotit a neumějí slovo anglicky. I to jsme viděli. No a pak mnohamilionová města, o kterých tady ani nevíme, jak se jmenují. Třeba sto kilometrů od Pekingu je Tchien-ťin s patnácti miliony obyvatel. Peking má přes dvacet a Šanghaj je ještě větší. Co je tam do půl hodiny metrem, je „za rohem“.
  |
Co pro vás bylo nejpřekvapivější?
Ten dvoukolejný systém, kdy vedle sebe existuje nejdravější forma kapitalismu a komunistická ideologie, na níž stojí státní aparát. Bylo pro mě překvapení, jak celá Čína funguje komerčně. Všechny ty shopping mally narvané od rána do večera. A všichni vědí, že kdo není komunista, nikdy se nikam nedostane. Třeba univerzita: vedle klasické struktury rektor–prorektor-děkan je tam zároveň stranický aparát, který ty funkce dubluje. Tak jako my jsme měli povinný marxismus-leninismus, oni mají maoismus. Až na ty shopping mally mi atmosféra trochu připomínala raná 80. léta u nás.
Vaším úkolem bylo učit nejen jazyk, ale i reálie. Jak jste se vypořádala s tématy, která komunistům nemohla konvenovat? Cenzurovala jste se nějak?
Nebyla bych upřímná, kdybych řekla, že vůbec. Věděla jsem, že v každé třídě je kamera a vyučování se nahrává. Takže jsem musela být obezřetná a zpočátku jsem se v duchu ptala, o čem můžu mluvit a o čem ne. Ale ty reálie byly dobrý obranný štít, takže jsem postupně zkoušela hranici tolerance studentů i vedení školy. Dala jsem studentům třeba za úkol vypracovat prezentaci o nějakém českém fenoménu. A byla jsem příjemně překvapená, že se tam objevilo všechno možné od skla, perlivých vod – ty totiž v Číně neznají a nedělají –, přes modelky a Jágra až po Martu Kubišovou. Studentku, která si ji vybrala, prý zaujalo, že se jí říká „svědomí národa“, a chtěla vědět proč. Dostali jsme se i k pražskému jaru, 17. listopadu, a v druhém semestru jsme měli dokonce prezentaci o Janu Palachovi. Někteří studenti se děsili, že smrt upálením musí být hrozná. Tak jsem řekla, že v Číně to přece není nic nového, a poukázala jsem na tibetské mnichy, kteří se upalují kvůli čínské okupaci. Zavládlo ticho, ale jen krátce. Pak komunikovali dál.
Věděli vůbec, že se tohle v Tibetu děje a proč?
Věděli. Právě díky té vípíence, kterou si ovšem pořizují, nebuďme idealisté, spíš kvůli YouTube, aby třeba sledovali své idoly korejského popu.
Nebála jste se, že jsou mezi studenty agenti, kteří vás udají?
To se klidně mohlo stát. Každá třída má svého předsedu – a ten samozřejmě referuje proděkance. Ale co mi mohli udělat? Maximálně mě mohli vyhodit a šupem poslat domů. A to se nestalo, odešla jsem po roce dobrovolně, kvůli tomu, že mi nevyhovoval tamní systém výuky češtiny, nízká profesionální úroveň českých kolegyň a nebyla tam vůle dělat věci lépe.
Třeba si teď náš rozhovor přečtou na čínské ambasádě a už vás do Číny nepustí, jako se to stalo spisovatelce Radce Denemarkové poté, co vydala vůči Číně velmi kritický román Hodiny z olova. Z toho obavy nemáte?
Radka Denemarková tam měla úplně jiné kontakty a je to jiný případ, než jsem já. Ale stát se to může, i když zrovna teď běží na Facebooku čínské ambasády klip, kde mluvím o tom, proč jsem do Číny šla učit.
Takže studenti dokážou kriticky uvažovat a nemají vymyté mozky jako v Severní Koreji? Od devíti do deseti maoismus a pak přejdou do vedlejších dveří a diskutují o Palachovi? Jak takovou mentální ekvilibristiku zvládají?
Myslím, že podobně, jako to zvládali lidé u nás v 80. letech. Všichni vědí, že je to přetvářka, ale že se to prostě musí. Ale jistě mezi nimi byli i kovaní komunisti, kteří se při těch diskusích necítili komfortně. Co se týká toho kritického myšlení, v tom je hodně důležitý učitel. Pokud je od začátku studia někdo vede ke kritickému myšlení, jsou otevření a schopní komunikovat. I takové jsem měla. Ale pak jsou třídy, kde to nejde, protože je k tomu nikdo nevedl. Souvisí to s jinou věcí – velkou úctou studentů k učitelům, která je společná celé Asii. Oni jsou zvyklí pomáhat učitelům i v soukromých záležitostech, považují to za čest. A učí se, protože učitele nechtějí zklamat. Uvedu takový příklad. Jednu třídu jsem tam připravovala na přijímačky na bakalářské studium bohemistiky v Praze. Zpočátku to s nimi bylo těžké. Vyplňovali cvičení, učili se bez problémů nazpaměť, ale když jsem po nich chtěla spontánní reakci, nedostala jsem z nich nic. Proč se mnou nemluvíte? ptala jsem se jich. A oni tak nešťastně odpovídali: „My to neumíme.“
Jak to dopadlo? Dostali se?
Nakonec jsme se nějak domluvili. Říkala jsem jim, že konkurence je velká, protože s nimi budou přijímačky dělat i jazykově zvýhodnění Slované nebo vietnamské děti, které mají za sebou české školy, a jsou tudíž ve velké výhodě, případně děti z emigrantských rodin. A oni dřeli. Jedna studentka mi řekla: „Já se budu strašně snažit, já vás nezklamu.“ Takhle to berou. Nakonec jich bylo z dvaceti přijato jedenáct, podali skvělý výkon. Teď v říjnu nastoupí. Jsem na ně moc zvědavá, právě co se týče té schopnosti komunikovat a kriticky myslet, která je pro ně tak těžká.
Jaké exotické jazyky kromě češtiny se na BISU učí?
Učí se tam osmnáct evropských jazyků včetně například slovenštiny, estonštiny, litevštiny nebo albánštiny. Ale pak je v Pekingu ještě státní Pekingská univerzita zahraničních studií a tam je také bohemistika, vlastně ta nejstarší v Číně. Učí tam výborná čínská paní docentka, která má přezdívku Perla. Mluví česky jako z partesu, překládá do čínštiny Hrabala.
Počkejte, v Číně je víc bohemistik?
Ano, celkem devět. Učí se na nich česky přes 150 studentů. Jen na BISU to bylo 70 lidí.
Čím se všichni ti bohemisti pak živí?
O absolventy češtiny je velký zájem, jejich počty se neustále navyšují. Je to totiž tak, že například na BISU dostávají dotace na studenta z magistrátu. Jde vlastně o vládní poptávku. Zadají si, kolik absolventů kterého jazyka by chtěli, a univerzita tu poptávku splní. Myslím, že je to čistě ekonomický zájem. Nechtějí spoléhat na angličtinu a dobře vědí, že každý jazyk otevírá dveře. A taky olympiáda v Pekingu v roce 2022 je za rohem.
Nejdou absolventi spíš do tajných služeb?
Je pravda, že tolik překladatelů se určitě neuživí, i když většina z nich si to tak maluje. Myslím, že si neuvědomují, jak dlouhá cesta k tomu vede. Časem se ale začnou profilovat. Třeba jsem tam měla dívku, která se chtěla naučit česky, aby mohla studovat na FAMU. Pak jsou lidé s jasným byznys plánem, chtějí si třeba otevřít čajovnu a obchod s čajem v Praze. No a pak tam jsou takové šedé myšky, které se jazyk naučí, ale moc nevědí, co s tím. Hodně tam pořád jede klasické memorování, naučí se nazpaměť cokoli, aniž by chápali, co se to vlastně učí.
Jak se v Číně žije?
Docela pohodlně. Třeba služby jsou skvělé, to jsem byla úplně v šoku. Všechno se objednává online, nákupy se vyzvedávají v úložných boxech, které jsou všude v docházkové vzdálenosti. Studenti na koleji nemůžou vařit, jídlo si nechají dovážet poslíčky na motorkách hotové. Po internetu si objednáte i kafe. Já jsem to tedy nedělala, dávala jsem přednost procházce do kavárny, kde jsem měla takovou hezkou dohodu s baristkou, že na mě mluvila čínsky a já jsem se snažila si čínsky objednat. Ale studenti i učitelé to běžně dělají – jen ne s kávou, ta se v Číně moc nepije, ale spíš s bubble tea. Věčně tam běhají nějací poslíčci. Nebo si objednáte online vánoční stromeček a do 24 hodin vám přijde z druhého konce Číny. Všechno se platí přes WeChat nebo Alipay. Totéž taxík i veřejná doprava.
Podařilo se vám tam navázat přátelství s místními? Měla jste možnost poznat, jak žijí?
Bohužel moc ne. Mám tam samozřejmě spoustu známých, ale úplně důvěrná přátelství to nebyla. Doma jsem byla jen u kolegyně Hany, ale nebyla to oficiální návštěva, bylo to jen letem světem. Číňani jsou milí, otevření, usměvaví, ale ve schopnosti nebo ochotě navazovat hluboká přátelství se naše mentality hodně rozcházejí. Hlubokým přátelstvím bych žádný z těch svazků, které jsem tam navázala, nenazvala. A o politických věcech jsem se s Hanou nebavila vůbec, ona hned na začátku hrdě řekla, že je komunistka, takže tam to bylo jasně dané.
Nikdy vás kolegové nepozvali třeba na večeři, na skleničku k sobě domů?
Domů ne. Jednak doma moc nevaří, jedí většinou venku nebo si jídlo objednají z restaurace. Ale hlavně jsou zvyklí se scházet venku. To mě fascinovalo, že jim vůbec nevadí ta přelidněnost. Já jsem v Číně ráda, když můžu večer uniknout z těch davů do svého soukromí. Je to v zájmu mé duševní hygieny. Ale oni ne, po práci se scházejí v parcích a na náměstích. Jsou uvyklí sociálnímu kontaktu a společenskému životu, a to i staří lidé. Moc se mi líbilo pozorovat je v parcích, jak spolu tancují, muzicírují a hrají různé hry. Přinesou si tam reproduktory, jídlo, pití a baví se. To mi připadalo krásné, hlavně když to srovnáte s tím, jak jsou u nás senioři často osamělí. Ale vím, že třeba mladé rodiny to tam mají těžké. Mateřská tam prakticky neexistuje, starost o děti přechází automaticky na prarodiče – a kdo je nemá, má smůlu. Nebo se děti dávají do drahých anglických školek, to je tam zlatý důl. Pozitivní na tom je, že velmi dobře funguje mezigenerační soužití. Ptala jsem se svých studentů a všichni byli vychovaní prarodiči.
Myslíte si, že je důvod mít z Číny strach?
Nemůžu říct, že bych byla úplně bez obav, ale strach s velkým S to není. Moje zkušenost tam nebyla špatná, ale uznávám, že byla hodně povrchní. Věci jako bodový systém tam existují, ale zase si nemyslím, že by stát zvládl sledovat úplně každého. Nicméně na toho, na koho si posvítit chce, si jistě posvítí. Děsí mě spíš jiný aspekt – to, jak jsou k tomu využívány špičkové technologie, které předstihly současné mentální nastavení čínské společnosti.
