Byl jste v několika misích, se svým vrtulníkem jste křižoval nebe nad Bosnou. Mě ale zajímá, jak se vám létalo ve specifických podmínkách Afghánistánu. Vysoká nadmořská výška, prašné prostředí – dalo se na to připravit?
Před odletem na misi jsme prošli výcvikem, abychom si na podobné podmínky zvykli. Létali jsme ve francouzských Pyrenejích i v izraelské Negevské poušti. Máte ale pravdu, že létání nad Afghánistánem bylo náročné. A to už z hlediska podmínek. Na první afghánské misi jsem létal ze základny Šarana, která leží 2245 metrů nad mořem, na dalších pak z letiště Kábul s nadmořskou výškou 1800 metrů. To znamená, že i když letíte třeba jen 15 metrů nad zemí, jste ve vysokohorském prostředí. Projevuje se to na lidech, kteří se nejprve musí aklimatizovat, i na vrtulnících. Se stoupající výškou a teplotou se totiž mění výkony stroje, například neuveze tolik nákladu. Na brífinku jsme museli zjistit, jaká bude nejvyšší teplota, kolik budeme brát nákladu, v jaké nadmořské výšce budeme přistávat, jestli tam bude, nebo nebude prach, takže hodně matematiky…
Když se vrtulník „zabalí“ do prachu…
A co samotný let nad nebezpečnou zónou?
Neprobíhal jednoduše. Před každým letem proběhl brífink, kde jsme se dozvěděli další detaily, pozice potenciálně nebezpečných míst a podobně. Za letu jsme jednak volili výšku tak, abychom omezili možnost střelby na náš vrtulník, jednak jsme museli neustále sledovat prostor kolem sebe, jestli neuvidíme něco nebo někoho podezřelého. Od roku 2008 máme ve vrtulníku po mnoha letech obnovenou funkci – palubní střelce. Kluci u bočních kulometů byli takové naše „oči“ směrem dozadu. Hodně nám rozšířili zorný úhel, mohli nás varovat a při přistání hlásit, jestli se zvedá prach a jak je silný. On totiž když se vrtulník „zabalí“ do prachu, je to, jako byste jel autem v husté mlze. Vidíte najednou jen metr nebo dva před sebe. Tam se střelci ukázali jako neocenitelní.
Kromě zavedení palubních střelců byly vaše Mi-171 před odletem do Afghánistánu i modernizovány. Pomohla nová technika?
Hodně. Jako skvělá se ukázala například nová navigace. Každá modernizace sice znamená, že vrtulník zatěžujeme a o to méně může unést nákladu, jenže důležitá je ochrana posádky. Z hlediska státu je pohled jednoznačný: výcvik pilota trvá poměrně dlouho a je hodně drahý, nemůžete si proto dovolit o něj jen tak přijít.
Stříleli po vás během vašich letů?
Nebudu mluvit za ostatní kolegy, musím říci, že my jsme si žádný průstřel nepřivezli. Je fakt, že výstražný systém, který jsme měli, fungoval. Ale i když elektronika signalizovala, že jsme něčím ozářeni, raketu jsme neviděli, mohly to tak být i falešné signály. Samozřejmě je to ta lepší varianta. Co ale vím, tak třeba afghánští piloti si ze svých misí průstřely přivezli.
  |
Cvičné lety náročné na psychiku
Při své další misi u leteckého poradního týmu jste spolu s kolegy cvičil afghánské piloty. Jak jejich trénink probíhal?
Bylo to hodně zajímavé, protože v Kábulu je hodně mladých pilotů, kteří byli v Americe, takže umí anglicky a mají i západní návyky. Ale jsou tam také starší piloti, kteří často neumí ani rusky. A výcvik probíhal v hodně mezinárodním prostředí.
Takže letíte jako český instruktor, pilota a palubního technika máte Afghánce bez znalosti cizího jazyka, vedle je třeba americký střelec, dále Chorvat nebo Maďar. A za těmi všemi vzadu sedí překladatel, který vaše pokyny tlumočí afghánskému pilotovi. A když ten pilot udělá něco špatně, říkáte to nejdříve tomu překladateli a on to posílá dále. To zpoždění je velké. Jsou to lety obrovsky náročné na psychiku. A to se nebavíme o tom, že se ve vzduchu může stát cokoli, včetně toho, že po vás může někdo střílet.
Jací jsou Afghánci žáci?
Ti, kteří byli v Americe, vědí, o co jde. Jsou proto schopni se vše naučit. Záleží ale na každém, je to jen o lidech. Mají trochu jinou mentalitu, těžko se to dá srovnat s českým pilotem. Tomu když řeknete, aby si něco nastudoval, tak to udělá. Afgháncům musíte říct přesně, co po nich chcete. Samozřejmě na vás zkouší, že jste jim něco neřekli. Takže si píšeme, co všechno jsme s nimi udělali, aby to na nás nezkoušeli.
Je to hodně náročné na trpělivost?
Je. Samozřejmě chápu, že oni to také mají těžké. Nedivím se jim. Ale snad všichni, kdo s nimi působili, učinili stejný poznatek. Pojem času je tam zcela relativní. Tady když si něco naplánujete, tak to platí. Tam dohodnuté časy mnohdy nejdou vůbec dodržet. To, že si naplánujete let a seženete pro něj vrtulník i posádku, ještě neznamená, že nakonec skutečně poletíte.
Na čem jste s nimi létali? Předpokládám, že to nebyly naše modernizované stroje.
K výcviku jsme měli k dispozici jejich vrtulníky Mi-17V1 nebo V5. Jsou to vlastně ekvivalenty našich strojů, akorát od jiného výrobce. A samozřejmě nebyly takto modernizované.
Prý rád fotíte. Pro výstavu Ten druhý život jste dodal vlastní snímky z misí.
Fotil jsem hodně. Z Afghánistánu mám několik tisíc fotek. Často je to taková dokumentaristika, kterou si dělám sám pro sebe. Říkám si, že co nevyfotím teď, to už nikdy nedoženu. Mám radost, že se ty snímky často používají. Třeba když jsme si dělali kalendáře. Některé fotky jsem dal i do Vojenského historického ústavu. Na misi jsem míval foťák neustále u sebe.
  |
„Ta země je magická“
Tolik vám Afghánistán z výšky učaroval?
Záleží jak pro koho, ale pro mě to byla úžasná země. Když tam jste a kolem sebe máte hory vysoké čtyři nebo pět tisíc metrů, krajina pod vámi je šedohnědá. Jenže není jen taková, najednou vidíte jiné barvy – uprostřed kopce vysvitne oranžová, zelená, červená vrstva. V dubnu a květnu přicházejí vydatné deště, začnou kvést stromy a květiny, to je nádherné.
Z mého pohledu je Afghánistán velice zajímavá země. Škoda že jsou tam takové problémy. Protože pro lidi, kteří milují hory a pouště, by bylo určitě zajímavé se tam podívat. Je tam ale hodně překážek. Ještě z doby sovětsko-afghánské války jsou tam minová pole. Navíc nevíte, kdo by vás chtěl třeba v horách přepadnout nebo využít. Ale někdy, když letíte nad Afghánistánem, na malou chvilku zapomenete, že jde o vojenský let. Jsou tam chvilky, kdy se podíváte jinýma očima. Ta země je magická.
Byl jste kluk, který od mala sní o létání?
Ani ne. Mohlo mi být kolem osmnácti, když jsem si mohl poprvé zkusit létat na vrtulnících. Tenkrát byla příležitost, protože armáda potřebovala nové piloty. Prošel jsem přes zdravotní testy, což je asi nejdůležitější. A už to dělám dlouho. Na vojenskou školu jsem šel v roce 1984, létám od roku 1986.
Co zapříčinilo ten zlom ve vašem životě?
Vyučil jsem se strojním zámečníkem a pracoval jsem v Moravanu Otrokovice. To mě bavilo, dostal jsem se na prototypovou dílnu, kde jsem byl u počátků různých letadel. Dělal jsem například na Zlínu 137, známém jako „turbočmelák“ nebo akrobatickém Z-50. Tam jsem načichl aeroplány a už u nich zůstal.
  |
Armáda uvažuje o nákupu úplně nových vrtulníků. Až k tomu jednou dojde, bude pro vás loučení s vašimi Mi těžké?
Nevím. Myslím, že naše Mi-171 zatím ještě chvíli vydrží. Uvidíme, co bude. Samozřejmě, když přijde něco nového, tak se na to těšíte, že si to vyzkoušíte, ale najednou opouštíte něco, co jste roky znal.
Měl jste někdy chuť zalétat si na něčem jiném? I třeba trochu nedostupném?
Určitě by si člověk chtěl vyzkoušet rozdílné typy vrtulníků, protože to je zase jiné létání. Takže by mě lákaly americké Apache, Blackhawky, potom zase pro srovnání ruské Kamovy nebo Mi-28, určitě by to byla velká zkušenost. Je to takové přání z kategorie „kdyby jednou…“. Naopak jsem měl možnost letět s Harrierem, což byla fantastická zkušenost!
Jak jste se k legendárnímu stíhači s kolmým startem dostal?
Bylo to v Přerově během cvičení Flying Rhino (Létající nosorožec – pozn. red.). Patřil jsem do skupiny vybraných lidí, kteří dostali možnost si ho vyzkoušet. Bylo to vážně úžasné, pro vrtulníkáře ale zároveň nezvyklé. Létání vrtulníkem a stíhačkou se nedá porovnat. Každá kategorie má svoje.
