Divím se, že žádná ze sester z Kongregace Milosrdných sester Karla Boromejského si tak hezké a oblíbené jméno dosud nevybrala. Podmínkou totiž je, že v kongregaci se může vyskytovat každé jméno pouze jednou a většinou se vztahuje k nějakému světci či světici.
„Měly jsme sestru Kláru, ale zemřela asi před třemi roky. Všichni si myslí, že se tak jmenuji po svaté Kláře, italské řeholnici a zakladatelce Řádu klarisek. Já jsem si vybrala jméno sice také podle Italky, ale blahoslavené Chiary Badano,“ usmívá se sestra Klára.
Chiara umřela v necelých devatenácti letech na rakovinu kostí v roce 1990. O dvacet let později byla blahořečená.
„Hledala jsem v knihovně nějakou publikaci a náhodně objevila knihu o jejím životě, který mne hodně oslovil. I způsob, jak přijala svoji nemoc, kdy sama utěšovala lidi kolem sebe. Prosila je, aby pro ni nikdo neplakal, protože jde k Ježíši. Byla to sympatická,normální holka‘, která měla přátele, chodila do kavárny, hrála tenis, plavala, propadla z matematiky… přesto žila svatě,“ vysvětluje boromejka.
Vánoční radost i zklamání
Vánoce u Mádrů slavili jako většina rodin, která žije bez víry v Boha. Se stromečkem, koledami, dárky a slavnostní štědrovečerní večeří. Pod talířem našla vždycky šupinu z kapra, ale na rozdíl od babičky, která ji nosila v peněžence celý rok, aby měla hodně peněz, tu svoji pokaždé ztratila. „U nás se štědrovečerní večeře vždycky skládala ze tří chodů: rybí polévky, čočky a smaženého kapra s bramborovým salátem. Nemám ráda rybí polévku ani kapra a čočka byla vždycky taková nedochucená. Pochutnala jsem si jen na salátu,“ směje se.
Ještě jako malá Lenka se sestra Klára nedivila, že dárky nosí Ježíšek, a kupují je rodiče. Panenky se jí líbily, jen když měly dlouhé vlasy a mohla je česat. Raději dostávala autíčka. „Jednou mi Ježíšek nadělil černý džíp na dálkové ovládání. Bylo to super auto. Když najelo na stěnu, otočilo se a pokračovalo v jízdě,“ vzpomíná. Naopak zklamání zažila, když si přála koníka, který měl v sedle ukrytý prstýnek a náramek. Koníka sice dostala, ale bez pokladu. Rodiče ho nesehnali.
Přiznává, že dárky dostává stále ráda. A stejně tak je dává. V některých komunitách bývá zvykem, že sestry napíší svoje jména na papírky a losují je. Každá si vytáhne jméno sestry, pro kterou se potom snaží obstarat to, co si přeje od „Ježíška“ pod stromeček.
V loňském roce to bylo jiné. V komunitě v Jedlí u Zábřehu na Moravě, kde Klára prožívala svůj noviciát, se sestry dohodly, že si dárky vzájemně dávat nebudou.
„Ve vesnici žila rodina s pěti dětmi, která na tom finančně nebyla moc dobře. Nás bylo také pět, a tak jsme losovaly mezi sebou děti, které obdarujeme. Vylosovala jsem si šestiletou holčičku. Na Boží hod nás přišly všechny děti navštívit a našly dárky pod stromečkem. Radovaly jsme se s nimi.“
V nemocnici
„Dlouho jsem si myslela, že všechny boromejky jsou zdravotní sestry,“ říká sestra Klára, ale pak zjistila, že sestry slouží i jiným způsobem. Sama vystudovala Teologickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích obor pedagogika volného času. Dnes Klára pracuje na částečný úvazek na interním oddělení a v Dětském a dorostovém detoxikačním centru v pražské Nemocnici pod Petřínem, kterou zřizuje řeholní společenství sester boromejek. A jak ji přijímají mladí narkomané? „Bála jsem se, že budou vzdorovití a odmítaví, ale nejsou. Jen je někdy těžké je motivovat. Chodila jsem za nimi na praxi už v čase noviciátu, to jsem ještě nosila civilní oděv, a děti mi obvykle tykaly. Co mám na sobě řeholní oděv, tak mi začaly vykat,“ směje se.
Velká rodina
Boromejky slaví Vánoce společně. Klára ráda vzpomíná na svátky, které prožívala v Albrechticích u Krnova, kde pobývala během kandidatury. Žilo tam asi padesát sester, opravdu velká rodina. V Praze bude prožívat Vánoce poprvé v komunitě deseti sester. Úkoly si už rozdělily. Jedna obstará stromeček, druhá jej ozdobí, jiná upeče cukroví… „Moc se těším. I když společně jíme a samozřejmě se modlíme po celý rok, o Vánocích je to jiné. Všechny oslavujeme narození Ježíše jako Spasitele.“
Sestra Klára přiznává, že je stále těžší se na jeho příchod připravit v době adventu. Ztišit se, uklidit nejenom dům, ale hlavně ve svém nitru. Modlitby i liturgie se více zaměřují na blížící se oslavu Ježíšova narození a ke ztišení a k hlubšímu prožití napomáhají. Boromejky mají ve zvyku o adventu více mlčet i mezi sebou, při jídle poslouchají hudbu a snaží se omezit i kontakt s okolním světem.
