Lidovky.cz: Stačilo vám pět pokusů na to, abyste zdolal vrcholy pěti osmitisícovek. Jaký je to pocit stát nahoře a mít pod sebou celý svět?
Měl jsem ohromné štěstí. Na počasí, na parťáky, na podmínky na kopci a na „formu“ fyzickou, ale hlavně psychickou. Často tvrdím, že minimálně půlka úspěšného výstupu je o hlavě. Skutečně to musíte chtít absolvovat „hoooodně“ moc, jinak to nedává žádný smysl. Je to moc velká dřina a nepohodlí za pár chvilek, kdy máte pod „sebou celý svět“. Vždycky si tam uvědomím, jak jsme hrozně maličcí oproti té obrovské a mocné přírodě. A děkuji Bohům hory, že mi umožnili stanout na jejím vršíčku a nikdy bych je nechtěl nazlobit „zdoláváním“ jejích svahů.
  |
Lidovky.cz: Který výstup byl nejnebezpečnější?
Na tuto otázku neumím přesně odpovědět, a tak to nechám na posouzení samotným čtenářům. Každý z těch výstupů byl nebezpečný, či lépe bych použil slovo komplikovaný, jinak. Když to však vezmu od začátku a pominu mnoho výstupů na „neosmitisícové“ kopečky, tak: Gasherbrum 1 v Pákistánu roku 2009 byl první. Nikdy nevíte, co vás čeká, když se vám otevřou úplně nová vrátka a vy jimi odvážně, ale s jistými obavami, projdete. Tenkrát však byla pohoda, kromě asi 300 m dlouhého pádu na tvrdém firnovém sněhu při sestupu ve výšce asi 7800 metrů. Přežil jsem, ale s obrovským štěstím! Velká zkušenost a škola.
Manáslu 2011, Nepál. Krásný kopec - Hora Ducha - moc rád vzpomínám na vršek, celou dobu výstupového dne bylo krásně a v poslední chvíli sníh a vichr. To byly výhledy.
Annapurna 2012, Nepál. První společná akce s velezkušeným Radkem Jarošem. Na Annapurnu už nikdy více. Hrozně nebezpečná. Laviny a nestálé počasí nás provázely při celém výstupu. Na vrcholový den trvající prakticky 38 hodin taky jen tak nezapomenu.
K2 2014, Pákistán. Technicky nejobtížnější výstup „normální“ cestou na „osmu“. Bylo fajn být u toho, když Radek zakončil „Korunu Himaláje“.
Cho Oyu 2016, Tibet. Pro mě první expedice, kterou jsem organizoval pro velkou skupinu a kde jsme navíc „doprovázeli“ našeho nevidomého kamaráda horolezce Honzu Říhu (jeho dosažená výška 7500 m cca). Velice obtížná logistika.
Lidovky.cz: Co člověka táhne nahoru do výšek, i když vidí, že se mu známí či dokonce kamarádi ze stejných cest nevrátili? Co vás tam láká?
Asi ta možnost tam jít, možnost dělat to, co milujete. Je těžké odpovědět na to, proč miluješ Máňu či Pepu. Asi tak to mám s těmi kopci. Hory nejsou od toho, aby nám braly známé a kamarády. Nemůžou za to. Je třeba mít k nim neustále velkou úctu a pokoru. Tím hodně eliminujeme často zmiňované „vysokohorské“ riziko. Měl jsem také hodně známých a kamarádů, kteří zahynuli na silnicích. Další nebezpečná, jen obvyklejší, část našich životů.
Lidovky.cz: Přednášíte hlavně mladým lidem. Co jim kladete na srdce, když mezi nimi budoucího horolezce poznáte?
Ano, ale nejen mladým lidem. Mám přednášky cestovatelsko-lezecké i pro širokou veřejnost. Stejně tak realizuji lekce pro firmy na různých školeních, vzdělávací, ale i pro malé party u rodinného krbu apod. Teď mne dokonce tato zvláštní doba donutila pořádat besedy online (více informací na FB profilu). Tam mi sice chybí lidský kontakt s posluchačem, ale aspoň něco dělat mohu. Není jednoduché poznat budoucího horolezce. K tomu, co nyní podnikám v horách, se musíte časem prolézt a propracovat. A cesta je to dlouhá a málokdo je ochoten ji projít. Není to úplně nejjednodušší forma života a způsob obživy. Ale je zábavný.
Vlastně nikomu z lidí striktně nedoporučuji, co mají či nemají dělat. Jen se je snažím nenásilně přivést na myšlenku, že nejlepší je samostatné přemýšlení a vytváření si vlastního názoru a pohledu na věci kolem nás. A že je super dělat to, co je baví, co jim dává smysl a ne se nechat tupě vláčet. Někdy to může být slepá cesta, ale kdo nic nezkusí… Přednášky na školách mě moc baví, líbí se mi, jak jsou děti bezprostřední a bez předsudků.
Lidovky.cz: Jste poměrně vážně nemocný - problémy s kloubní lupenkou a následně i s rakovinou močového měchýře vám prý mnoho napověděly. Co jste se o sobě díky nemoci dozvěděl?
Vážnost nemoci je vždycky taková, jakou míru vážnosti jí přisoudíte. Takže já jsem tak nějak nemocný na těle, ale zdráv duchem (aspoň doufám), tudíž to ani s tím tělem není tak strašné. Ale určitě (hlavně s rakovinou) mi došlo, že život může být i jiný, než jsem si ho naplánoval a stejně kvalitní. Jak se říká, a já mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, překopou se žebříčky hodnot. Najednou zjistíte, že když zlobí zdraví, ať už vaše, nebo někoho z vašich blízkých, je například úplně jedno, jestli vylezete na K2.
A těch příkladů bych našel asi stovky. Spolupracuji s pacientskými organizacemi a sdílením svých zkušeností se snažím ukázat podobně „postiženým“ pacientům, ať už s onkologickou léčbou nebo s psoriatickou artritidou, že jde aktivně žít i s nemocí. Veselá mysl a zdravý přístup je půlka úspěchu. A platí to stejně v „civilu“ i na horách.
Lidovky.cz: Nyní žijete střídavě v Česku a Nepálu. Jak zvládáte s nemocí kočovný život?
Normální cestování, tedy trekování, po Nepálu není až takový problém. Když se však blíží něco vyššího a u mne dochází k nějakým zdravotním trablům, tak je třeba začít více plánovat. Těžko mohu jít na operaci před expedicí. Někdy plánuji termíny oprav svého těla podle akcí v Nepálu, případně naopak Nepál podle operací.
Lidovky.cz: Kde byste se chtěl nakonec usadit?
Nejdřív je třeba si vyjasnit význam slova „usadit se“. Nepovažuji za důležitý žádný geografický „usazovací“ bod. Pro mne je to místo, kde jsem spokojen a místo, kde jsem mezi lidmi, s nimiž mi je fajn. Pokud je to „místo“ ještě někde na sluníčku, jsem moc spokojen. Mám rád teplíčko, nemám rád zimu.
Lidovky.cz: Mimo jiné plánujete otevřít českou hospodu v Káthmándú. Z jakého důvodu si chcete otevřít podnik?
Kdo má pořád poslouchat nářky našich kamarádů, kteří s námi vyrazí na výlet do Nepálu, že by si dali české točené pivko a dobrý český chleba. Takhle bude klid. Navíc to snad nebude „jenom“ česká hospoda. Snažíme se vytvořit jakési české centrum, místo setkávání, s kulturním děním atd. Budete mít možnost popovídat si s krajany, inspirovat se při přednáškách, užít si pohody při koncertech…
Lidovky.cz: Plánujete také zorganizování velké české expedice na Makalu na jaře 2021. Co všechno to obnáší?
Ta expedice se měla konat už letos, někdy v těchto dnech jsme se podle původního plánu měli pokoušet o finální výstup na vrchol. Makalu je jedna z nejobtížnějších osmitisícovek ležících v Nepálu, expedice si žádá precizní přípravu. Byl to tedy více než rok práce, která se skládala z mnoha rozličných částí. Od sestavení týmu po shánění podpory od partnerů, fyzické přípravy, organizační přípravy, vytváření marketingu…
Kvůli koronaviru jsme expedici museli o rok odložit, proto jaro 2021. Aspoň je ale víc času na všechno možné nejen kolem expedice. Dohnání restů, vymakání fyzičky, napsání knihy, ta vyjde na podzim, přípravu přednášek a mnoho dalších aktivit, které jsem dříve odkládal a jejich dotažení tlačil před sebou.
Lidovky.cz: Jak jste se vlastně stal horolezcem? Měl jste nutkání lézt nahoru už od dětství?
Kdepak. Větší nutkání jsem měl být rebel. Punkerské období, které vyvrcholilo dlouholetým manažerováním už tehdy legendární skupiny ZNOUZECTNOST, mi zanechalo jednu důležitou věc a tou je svoboda. Nenechme si ji nikdy a nikým vzít. Važme si toho, že to pro nás nemusí být jenom slovo. Nutkání lézt nahoru mě postihlo až v pokročilejším věku. Někdy v 16-17 letech mě potkalo to štěstí, že mě chlapi ze Stříbra vzali do hor a bylo to. A ještě několik dalších roků jsem zůstal býti sportovcem všeho druhu a horolezeckým začátečníkem s čírem.
