LN Kdy a jak jste se s Karlem Šebkem seznámil?
Seznámil jsem se s ním v polovině 70. let, chodili jsme do různých hospod, tehdy hlavně do hospody U Vejvodů... Už ani nevím, kdo ho přivedl, jestli Pavel Řezníček, nebo Prokop Voskovec, nebo snad Martin Stejskal, který byl stejně jako Šebek z Jilemnice. Každopádně tahle parta, v podstatě tedy surrealisti. Padli jsme si s Karlem do oka a okamžitě jsme byli kamarádi.
Surrealismus hůl nikdy nedržel, hned ji zlomil |
LN Vy jste také byl surrealista?
To bych o sobě neřekl, mnohé ze surrealismu je mi blízké, ale přímo za surrealistu bych se nepovažoval. S těmi lidmi mě pojily přátelské vztahy, některé jsem znal ze školy, jiné později. Třeba s Prokopem Voskovcem (básník, divadelník, synovec Jiřího Voskovce, 1942 - 2011), se kterým jsem se seznámil v roce 1968 v Nancy na studijním pobytu. Patřil by tam třeba ještě fyzik a výtvarník František Vodák, autor nedoceněné knihy Abendland, chudák, před třemi lety zemřel.
LN Vy jste tehdy dělal co?
Překládal a živil se jako skladník v jednom skladu nedaleko Strossmayerova náměstí, mimochodem nedaleko bydlel Prokop Voskovec – ten emigroval v roce 1978, rok po Chartě. No a Karel mi tam nosil své texty, měl toho vždycky plnou tašku, kromě textů také koláže, kresby... Tam jsem začal připravovat výbor z jeho poezie Ruce vzhůru.
LN Který jste vydal samozřejmě samizdatově.
Samozřejmě. Dával jsem dohromady samizdatovou edici Auroboros. Doslov k té Šebkově knížce napsal básník Stanislav Dvorský. Naše sbírka vyšla v roce 1981. Oficiálně pak vyšla po listopadu 1989.
LN Publikoval Šebek do té doby někde?
Vůbec ne, psal na papíry, na průklepáky. Ukazoval a rozdával to svým přátelům.
LN Kde tehdy bydlel?
On do Prahy dojížděl. Už si nepamatuju, z které psychiatrické léčebny, jestli z Dobřan, z Kosmonos, ze Sadské. Karel to dost střídal, v jednu dobu byl také v Bohnicích. V Praze přespával, kde se dalo, většinou u přátel, často u mě v Bieblově ulici na Smíchově, někdy ale také na různých ne právě útulných místech. Ale Karel byl na to zvyklý.
Se zesnulou fotografkou Evou Fukovou odešel důležitý kus české kulturní paměti |
LN V textech o něm se často zmiňují jeho sebevražedné pokusy. Měly demonstrativní povahu?
To si nemyslím: těch pokusů bylo prý dohromady přes třicet. A ten poslední se mu asi povedl. Spisovatel Pavel Řezníček o něm říkal, že je to poslední fext, tedy nesmrtelná a nezranitelná bytost. Nejproslulejší je asi jeho srážka s lokomotivou, kterou kupodivu přežil. Drastický byl i jeho skok ze čtvrtého patra v Lublaňské ulici, kde bydlel s takovou partou lidí, kteří, když to řeknu přímo, brali drogy. Karel se rozeběhl, skočil z balkonu a dopadl na střechu auta, které zdemoloval, ale jemu se zase skoro nic nestalo...
LN Jevil se vám jako duševně nemocný?
Zpočátku snad ani ne. Já jsem samozřejmě věděl, že to s ním není úplně v „pořádku“, koneckonců dojížděl z těch léčeben. Ale to mně při přátelství s ním nijak nevadilo.
LN Pracoval někde?
Ne nebo minimálně. Měl nějaký minimální důchod, ale peníze sháněl hlavně různě po přátelích, občas se na něj pořádaly sbírky nebo se mu donesly nějaké hadry... V jedné básni napsal, že nebýt mě, byl by nahý. Je to trochu nadsázka, ale... Vlastně teď si vzpomínám, že když jsem za ním byl v Kosmonosích, tak měl práci. Roznášel po vsi noviny. To mě tehdy překvapilo.
LN Měl nějaké formální vzdělání?
Měl maturitu, pak si udělal kurz na řízení sanitky. Jezdil s ní v Dobřanech. Dlouho ale ne. Pak se tam sám stal pacientem.
Miroslav Drozd, překladatel z francouzštiny a angličtiny, ředitel nadace Český hudební fond, samizdatový vydavatel.
LN Jeho o dvacet let starší bratranec byl psychiatr a básník Zbyněk Havlíček, syn spisovatele Jaroslava Havlíčka. Ten na něj měl podstatný vliv.
Určitě ano, Zbyněk Havlíček umřel v lednu 1969, to bylo Karlovi 28, takže ho jistě stihl ovlivnit, ostatně existují dopisy, které mu Karel psal, a ty jsou plné obdivu k němu. Ale myslím, že důležitý vliv na něj měl i jeho vrstevník, výtvarník a ezoterik Martin Stejskal, který je také z Jilemnice.
LN Jaký byl jako člověk?
Jaký... Kája byl myslím hlavně hrozně osamělý. Z toho plynuly i ty jeho sebedestruktivní sklony, ty jeho strašné deprese, které ještě přiživoval alkoholem, prášky, vším možným. Ale byl to výjimečný člověk, citlivý a inteligentní. A velký básník.
LN Měl nějakou lásku?
O tom nemám tušení. Řekl bych ale, že spíš ne. On myslím neodpovídal takovým těm představám, jaké ženy o svém partnerovi mají.
Medkův surrealistický obraz Květináče se vydražil za 8 milionů korun |
LN Vy jste byl z jeho známých poslední, kdo ho viděl. Jak to tehdy bylo?
Bylo to v dubnu 1995. Karel přijel tehdy do Prahy z Dobřan, kde žil v léčebně. Pár nocí u mě v Bieblovce přespal, pak zas u jiných – moje žena měla přece jenom jisté výhrady. Když pak z Prahy odjížděl, tak se u mě stavil a chvíli jsme se bavili před domem, říkal, že se vrací do Dobřan, ale že má v úmyslu brzo vyrazit do Francie za Prokopem Voskovcem. Tak se přišel rozloučit.
LN On říkal, že se přišel rozloučit?
Ano, tak to říkal. Dal jsem mu jako obvykle nějaké peníze a myslím i sako a pak odešel.
LN Nic vám nepřišlo jaksi podezřelé? Že se třeba loučí nadobro?
Musím říct, že si nyní uvědomuju, že mi to asi podezřelé být mělo. Karel že by jel do Francie? Ale na druhé straně proč ne, pas mít mohl. Co já vím? Karel byl takový, jaký byl. Takže těžko říct. Každopádně do Francie nedojel, tedy aspoň o tom nikdo neví. Poslední z jeho známých, kdo ho viděl, jsem byl opravdu asi já. Odcházel na smíchovské nádraží, jestli z něj odjel, to už nikdo neví. Nikdy se nic nenašlo, ani stopa po něm, ani tělo, které by za Karla Šebka mohlo být prohlášeno. Tak třeba někde žije. Ale nevím...
V knihovně Libri prohibiti (Senovážné nám. 2, Praha 1) probíhá do 5. května výstava Šebkových kreseb a koláží Zítra je nikdy.
