Lidovky.cz: Patříte mezi průkopníky slacklinu v Česku. Jak dlouho se již tomuto sportu věnujete?
Na titulní straně druhého čísla Montany (horolezecký časopis) z roku 2005 byla fotka highline na Lost Arrow Spire v Yosemitech a uvnitř článek od Heinze Zaka (rakouský lezec, slackliner a fotograf) s návodem na techniku napnutí lajny. Moje první myšlenka tehdy byla: To chci taky zkusit. A už jsem kupovala plochou smyčku, studovala návod a hned po práci se vydala do parku to všechno vyzkoušet.
Na horách se nesmím rozněžňovat, říká před premiérou dokumentu horolezkyně a manažerka Kolouchová |
Lidovky.cz: Jaké byly začátky a jak moc se technika změnila?
Začátky? Krásně punkově dobrodružné. Zmíněná fotka totiž učarovala nejenom mě, ale i několika dalším týpkům rozházeným různě po republice. Navzájem jsme o sobě nevěděli, ale všichni jsme byli více či méně lezci, kdo jiný by taky Montanu četl. Všichni jsme mířili do výšek. A všichni jsme o lajnách věděli úplný „prd“. Ale lajny spojují, a tak jsme se postupně našli, skamarádili, začali trávit společně všechen volný čas někde ve skalách a objevovat všechno kolem lajn technikou pokus-omyl. Každý krůček jednoho z nás představoval o kousek dál prošlapanou cestičku pro nás všechny, takže neexistovala rivalita, jenom legrace, fandění, pohoda… Byli jsme jedna velká prapodivná rodina.¨
  |
Od té doby prošel slacklining obrovským vývojem. Specializovalo se několik disciplín, je k dispozici spousta nového matroše a vychytávek a usnadňovátek, pořádají se workshopy a festivaly. Padají další a další rekordy v délce, vymýšlejí se nové triky. Ale lajneři (hlavně ti opravdu dobří) jsou pořád zvláštní sorta skvělých lidí. Ve slacklinu jde totiž o rovnováhu, která nezačíná nikde jinde než v nejniternějším nitru každého z nás, a pokud ji nenajdete, nikdy nic pořádného nepřejdete.
Lidovky.cz: Mimo to, že se věnujete slacklinu, jste také jediná Češka, která se věnuje výstupům na osmitisícovky bez použití kyslíku... Jak byste popsala někomu, kdo to nezažil, co se s tělem a dýcháním v takové výšce děje?
Vlastně nevím, jestli jsem jediná, ale moc nás určitě nebude. Dneska se na osmu může vydat každý, kdo má odvahu a finance na to, aby si expedici zaplatil. Ani se o něm nemusí vědět. Všechno potřebné pomůže zařídit agentura, a pokud nemáte zkušenosti, stačí si najmout zkušeného průvodce, který vás skoro za ruku dovede až na vrchol.
Zkušenost s velkou nadmořskou výškou je slovy nepředatelná. Můžete přečíst, vyslechnout a snažit se procítit všechno, co o ní kdy kdo napsal nebo řekl, ale dokud si to nevyzkoušíte, nevíte nic. Takzvaná zóna smrti je pro organismus tak velkou zátěží, že i když tam budete jenom ležet, spát, jíst a pít, po několika málo dnech zemřete na vyčerpání.
Se saturací krve, se kterou tam horolezci běžně fungují, by vás tady u nás okamžitě vezli na jipku a napojovali na přístroje. Pokud si aspoň trošku chcete vyzkoušet přenocování v sedmi tisících, počkejte si na nejmrazivější českou noc ideálně doprovázenou silným větrem. Postavte si stan na nějakém nechráněném křivolakém místě, nasaďte si na obličej aspoň tři roušky najednou a zkuste spát. Má-li být zážitek ještě autentičtější, doporučuje se předtím ještě zhruba osmihodinová romantická procházka s 25 kilovým batohem na zádech a pořádná kocovina. Dobrou noc.
Lidovky.cz: Není takový výstup pro organismus nebezpečný?
Radost svým tělíčkům rozhodně neděláme, ale s trochou zkušeností a ochotou naslouchat tomu, co vám tělo říká, se to dá přežít. Jo a důležitá je velká pokora a také štěstí. Když se hora rozhodne, že na vás nemá náladu, tak s tím opravdu, ale opravdu nic nezmůžete.
Lidovky.cz: V roce 2015 jste výstup na Manaslu nedokončila, jelikož jste zachraňovala francouzského lezce. Co se mu stalo?
Předně je nutné podotknout, že jsem na to rozhodně nebyla sama a všichni jsme dělali, co jsme mohli. Francouzko-rakouská dvojice lezců z vedlejší expedice tehdy přecenila svoje síly a pohybovala se v zóně smrti déle, než je zdrávo. Oba horolezci dostali výškovou nemoc. Našli jsme je večer po příchodu do čtvrtého výškového tábora ve výšce 7400 metrů už v hodně zbědovaném stavu. Byla to strašlivá noc a bohužel se nám podařilo pomoct jenom jednomu z nich.
Lidovky.cz: Český olympijský výbor vás za záchranu života ocenil cenou fair play, jaký to byl pocit?
Zvláštní, vlastně dodneška nechápu, proč se za něco tak samozřejmého udílejí ceny.
Lidovky.cz: Vaším partnerem je horolezec Honza „Tráva“ Trávníček, se kterým mimo jiné chcete otevřít českou hospodu v Káthmándú. Jak vás to napadlo?
Celé je to nápad našeho kamaráda Bohouše. Předloni s námi vyrazil s partou do Nepálu na trek. A stejně jako v ostatních skupinách, které tam s námi jezdí, se zhruba od poloviny výletu stalo velkým tématem večerních rozhovorů u čaje, co by si kdo dal k večeři doma a co si objedná, až se bude vracet. Tyhle diskuze vždycky začínají českým pivem, českým chlebem a řízkem s bramborovým salátem. Češi se prostě nezapřou.
No a v Bohoušově hlavě začala klíčit myšlenka, se kterou se nám svěřil až doma. Nás tohle nové dobrodružství nadchlo, stejně jako našeho nepálského kamaráda Subina. A tak jsme se my čtyři úplní neználkové v oboru pustili do velkolepého projektu „první česká hospoda v Nepálu“. Dneska je všechno připraveno. Pod názvem Czech Pub nás dokonce najdete na google mapách, přestože ještě nebylo otevřeno ani jeden den. Teď už jenom čekáme, až pominou všechny covidové zmatky a budeme moct odletět do Káthmándú na otevírací párty.
Lidovky.cz: Plánujete také zorganizování velké české expedice na Makalu na jaře 2021. Co všechno to obnáší?
Hodně přemýšlení, přetřásání, zařizování, shánění, příprav, obav, těšení, váhání, rozhodování… Na předexpedičním čase je vždycky nejlepší to, že jít si zaběhat, zaplavat, zalézt nebo vyrazit na pár dní do hor je vlastně v popisu práce.
Lidovky.cz: Několik výstupů se vám nezdařilo. Litujete toho?
Ani náhodou, vždyť jsem to pokaždé přežila. A další získané zkušenosti se hodí napříště.
Lidovky.cz: Co člověka táhne nahoru do výšek, i když vidí, že se mu známí či dokonce kamarádi ze stejných cest nevrátili?
Pohádky, které tam můžu žít.
Lidovky.cz: Toužila jste vrcholy zdolávat od dětšví?
Netoužím zdolávat vrcholy. Nejsem dobyvatel ani hrdina. Jenom jsem ráda venku v přírodě, která mi dává energii, kamarádím se s živly a užívám si dobrodružství objevování a tajemství, jehož jsme součástí.
Lidovky.cz: Mnozí lidé se výšek bojí, což asi váš případ nebude. Co jsou výšky pro vás?
Výška je tajemné místo, které mě spojuje s jakousi hlubokou rovinou mého já. Smysly se zostří, hlasy prastarých instinktů nabydou na síle, moje tělo začne pracovat podle přesných vzorců, o nichž nevím, kde se vzaly, strach se přetaví ve zvláštní formu klidu. Prostě koktejl pro speciální příležitost.
