Věru Mikulcovou, bývalou hráčku basketbalu, přivedl v 90. letech do fitness centra úraz kolene. Košíkovou a naplánovanou dráhu policistky tehdy pověsila na hřebík a „z drobné holčičky“ se stala kulturistka. Dnes je s váhou 92 kilogramů dvojnásobnou držitelkou stříbrné medaile z prestižní světové soutěže Toronto Pro Show a v Česku nemá konkurenci.
Zbožňuje své dva psy, pražské krysaříky Tondu a Edu, a s přítelkyní Janou Paulátovou provozuje v Jihlavě vlastní Fitness Factory. Právě tam jsme se s Věrou Mikulcovou setkali. Připravuje se právě na další závody, a tak se její tělo nachází v objemové fázi. Nabírá svalovou hmotu, z níž bude po pár měsících svaly rýsovat.
Když Věra pózuje se dvěma činkami v ruce, přičemž každá má devět kilogramů, nezdá se, že by kulturistka musela své svaly ještě zvětšovat. Věra je ale přesvědčená, že je stále co zlepšovat, navíc v tréninku zvedá na každé ruce až dvacet kilogramů. „Neřeším, kolik kilo na činkách unesu. Navíc záleží, jakou část těla zrovna cvičím. Ale třeba vás bych unesla určitě,“ začíná náš rozhovor kulturistka Věra Mikulcová.
Každý má ze svého těla nějaký ten mindrák. Máte ho i vy?
Kulturista je pořád nespokojený. Chce větší biceps, větší zadek nebo větší stehna. Já řeším hlavně velikost svalů. Nějaké to kilo navíc mi teď v objemové fázi určitě nevadí, protože vím, že to tak musí být. Potřebovala bych zvětšit ramena, záda a ještě trošku lýtka. Mám totiž vysoké holenní kosti a lýtko se mi upíná až v horní části. Člověk asi nemůže být nikdy spokojený. Kdyby byl, bylo by to špatně. U každého je pořád co zlepšovat.
Jak se dnes díváte na fotky ze svých začátků v kulturistice?
První snímky pocházejí myslím z roku 2001, kdy jsem soutěžila v juniorské kategorii. A jsou takové... úsměvné. Byla jsem ještě holčička a vážila 52 kilo. Teď je má závodní váha nějakých 80 kilogramů.
To musela být velká změna nejen pro vás, ale i pro vaše okolí - rodinu, přátele.
Dělo se to pozvolna, takže si postupně zvykají. Myslím, že jsou s tím v pohodě.
Mají z vás lidi kvůli svalům respekt?
Prý se mě tady bojí, ale já tomu nevěřím. (smích) Spíš mě většina lidí uznává. Váží si toho, co dělám.
Proč jste se před lety rozhodla právě pro kulturistiku?
Zhruba ve dvaceti letech jsem chtěla dělat nějaký sport na profesionální úrovni. Ale když je člověku dvacet, už mu toho na výběr mnoho nezbývá. Rehabilitovala jsem zrovna ve fitku - a tam se mi zalíbily svaly a stroje.
Čím?
Člověk cvičí a může si tělo tvarovat. Je to fascinující. Své tělo ovládáte vy sami. Je jen na vás, jaké ho chcete mít.
Zároveň je to ale velká dřina a odříkání. Bolí vás někdy tělo?
Každý den. Po každém tréninku. Když se cvičí nohy, bolí to zhruba tři dny. Vršek zhruba den dva. A jelikož trénink je v objemové fázi i pětkrát týdně, je regenerace hrozně krátká.
Původně jste se věnovala silovému trojboji, že?
V silovém trojboji jsem ale závodila jen jednou. V Jihlavě byla železárna, kde se scházeli takoví velcí chlapi, co funěli a zvedali velká závaží. Chodila jsem tam s nimi - a oni si mě všimli, protože mám strašnou sílu. To oni mě dotlačili na závody. Byla jsem tehdy druhá ze dvou. (smích) To byly mé začátky. Pak jsem si ale našla časopisy o kulturistice.
Otevřeně přiznáváte, že ke kulturistice patří i doping. Kdy jste zjistila, že to bez něj nepůjde?
Na úplném začátku jsem si kladla otázku, jestli budu kulturistiku dělat amatérsky, nebo profesionálně. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. S čistým svědomím ale musím říct, že v kategorii junior a ještě zhruba další dva roky v kategorii žen jsem doping nepoužívala. Chtěla jsem, aby si tělo udělalo maximální formu načisto.
Jak si doping v kulturistice představit? Jde o sadu tabletek, které je potřeba užívat?
Existuje mnoho druhů a je na každém, jaký si vybere. Ale všechno musíte brát s rozumem. Takže chodím na kontroly krve. Dělám to s mírou, nepřeháním to.
Máte tedy hranici, přes kterou byste s dopingem nešla?
Určitě! Kulturista tu hranici mít musí. Jde o jeho tělo, jeho zdraví. S doplňky je to jako s jídlem.
Jak by vypadalo vaše tělo, kdybyste doping nebrala?
Těžko říct. Asi jako na začátku kariéry v kategorii žen. Nějaká kila by byla samozřejmě dole, ale nejde jen o doping. Lidé si myslí, že člověk začne brát doping, a je to pohodička. Naopak. Musíte se dobře a zdravě stravovat. Podle mě jsou na tom kulturisté zdravotně lépe než běžná populace. Jíme dobře, naše strava je pestrá, máme v ní zastoupeny všechny vitaminy, bílkoviny, sacharidy i tuky v poměrech, které by měly být. To plno lidí neví.
Není kulturistka náročná třeba na srdce?
Naopak. S kulturistikou si roztahujete cévy. Cvičíte, zvedáte závaží. Když to srovnáte s lidmi - a teď se na mě bude asi plno z nich zlobit -, kteří leží doma na gauči, nic pro sebe nedělají, pijí alkohol, kouří cigarety a občas berou psychofarmaka, je to škodlivější než kulturistika. Lidi na ni mají zkreslený pohled.
Protože to vypadá, že jdete až za hranice svých možností.
A tak to v tréninku opravdu je. V tom jsem, přiznám se, blázen. Mám tréninky rychlé a intenzivní. Ale co se týče používání suplementace, tam za hranice určitě nejdu. Naopak v tom mám ještě velké rezervy, které si chci rozhodně ponechat. Proč taky ne, když to jde i tak?
Jaké byly vaše první závody?
Bylo to mistrovství republiky až někde v Karlových Varech. Jeli jsme tam Škodovkou 105 skoro celý den. Dopadlo to ale dobře. Skončila jsem druhá. To mě nakoplo k přípravě na další závody.
Co taková příprava obnáší?
Někdo ji rozděluje na tři nebo čtyři fáze, já mám dvě - objemovou a rýsovací. V rýsovací si dávám čtyři měsíce diety, objemová fáze je po zbytek roku. V rýsovací se jí převážně maso, rýže, zelenina nebo racio chlebíky. Před spaním se dává tvaroh a bílky plus jedno celé vejce. To ale ke konci dávám pryč, aby jídlo bylo úplně bez tuku. Teď jsem v objemové fázi, takže je to v pohodě. Jím téměř všechno. Nejím tedy smažená jídla, to si člověk odvykne. Ale občas si dám zmrzlinu, čokoládu i dort. Někteří kulturisté říkají, že nejedí sladké, stravu si hlídají a jedí pouze rýži a maso. Já si myslím, že je to nesmysl. V dietě se totiž nejí ovoce ani jogurty. Ale tělo se přece jen potřebuje zregenerovat a dostat do sebe všechno.
Jak na takový jídelníček reaguje vaše tělo?
Zatím dobře. Objemová fáze je pro mě na pohodu. Chodím častěji na lékařské kontroly, ale zatím je všechno dobré.
Nepřepadne vás někdy únava nebo chvíle na omdlení?
To ne, ale člověk je unavený pořád. Dieta je náročná, do mozku se nedostává žádný cukr. Máte na den jen sáček nebo čtvrt sáčku rýže a z masa není žádná energie. Maso se jí jen kvůli tomu, aby byly svaly.
Masa jíte poměrně hodně. Jak si ho připravujete?
V dietě to vychází na kilo masa denně. Ale když nemáte nic jiného k jídlu, rozdělíte si ho na deset porcí, k tomu nějakou zeleninu, té rýže už je bohužel prd. Jím převážně kuřecí, krůtí prsa, občas hovězí zadní, a když se poštěstí za dobrou cenu, tak i panenku. Buď je to mleté, na sucho dělané na pánvi nebo v troubě. Dá se uvařit i vývar s masem a se zeleninou. Je to sice pořád to samé, ale já s tím problém nemám. Chutná mi to.
Může být vůbec kulturista vegetarián?
Znám dva kulturisty, kteří byli dříve vegetariáni, ale bez masa to nedali. Potřebujete totiž živočišnou bílkovinu - sval bez masa nenaberete.
Před závody máte třeba jen 0,01 kilo tuku. Jak se v takovém těle cítíte?
Velmi unaveně, ale na první pohled je to moc pěkné. Říká se tomu efekt papírové kůže. Na těle není ani gram tuku, takže když přejedete po ruce nebo po břichu, šustí to jako papír. Je to jen sval potažený kůží. Pro lidi je to velký rozdíl, když mě vidí v objemové fázi - a pak pár dní před soutěží. Tělo vypadá úplně jinak.
Co jíte těsně před soutěží?
Když jsou závody v sobotu, jím ve čtvrtek a v pátek jen rýži bez soli nebo rýžové chlebíky. V den závodu přidávám ještě jednoduchý cukr ve formě sušeného nebo čerstvého ovoce, aby se svaly naplnily a byly větší.
Omezujete pití vody?
Vodu nikdy nezastavuji. To by bylo podle mě špatně. Nějaký ten průtok tam musí být pořád. Takže vodu jen snižuju. Do středy piju normálně. V pátek vypiju litr vody. V sobotu před závody dám jen tři deci. Já vím, že lidi mají na kulturistiku zkreslený pohled. Myslí si, že nesmíme pít. Ale když jedete na závody do Ameriky, tam kulturisté normálně nosí lahve s vodou a pořád popíjejí. Bez vody to nejde.
V roce 2017 jste soutěžila v Chicagu, ale do finále jste se nedostala. Co se stalo?
Byla jsem namlsaná z Toronto Pro SuperShow, kde jsem se v roce 2015 umístila na druhém místě. O Chicagu jsem věděla, že je to hodně prestižní soutěž i že se tam nerozhoduje podle toho, jak člověk vypadá, ale kdo koho zná. Ale řekla jsem si, že se dokážu připravit a že bych se mohla dostat do první pětky. Mýlila jsem se. V Chicagu už to měli rozhodčí rozhodnuté. Ani si nás neprohlédli. Volali mi pak lidi ze Svazu kulturistiky a fitness České republiky, co se prý stalo. Bylo to nepříjemné. Nebyla jsem naštvaná, spíše zklamaná. V kulturistice už to tak chodí.
Letos jste ale v Torontu obhájila druhé místo. Jaké to bylo?
Dobrý! Kulturistka, která se umístila na prvním místě, se přihlásila až dva dny před závody. Ale byla jsem za to nakonec ráda, protože je to opravdu suprová baba. Člověk se s ní může krásně porovnat. Lidi mi sice říkali, že to byla velká škoda, ale ne. Pro mě bylo lepší, že jsem si mohla zazávodit. Při vyhlašování už to byla klasika - všichni věděli, že Margie Marvelous bude první. Pro mě bylo druhé místo překvapení, myslela jsem si, že budu třetí.
V čem byla Margie Marvelous lepší?
Je černoška. (smích)
Hraje to tak velkou roli?
Černoši mají jinou stavbu svalů, jsou plnější a boulovatější. Ale bavily jsme se s Margie v zákulisí a přiznala mi, že zezadu měla velký strach. V póze zezadu jsem na tom totiž byla líp. Oproti mně měla také rezervu tří nebo čtyř kil, která by měla shodit. Ale ona to má geneticky tak hezky dané, že si to holt může dovolit.
Co znamená „vypadat lépe zezadu“?
Zezadu se porovnává biceps, záda, stehna a zadek. Co se týče zpracování zadku, měla jsem ho určitě lepší. Byla jsem celkově vyrýsovanější. Margie měla na zadečku rezervy, ale ona má nádherné tvary. Takže vyhrála zaslouženě. Celkový dojem měla lepší.
Panuje v zákulisí mezi kulturistkami řevnivost?
S Margie jsme se bavily úplně normálně. Asi jen dvě soutěžící byly takové namistrované. Je to jednoduše o lidech. Ale celkově jsme byly dobrá parta. Žádné naschvály. Spíše jsme si pomáhaly a dávaly si třeba napít.
Jak profesionální soutěž v kulturistice probíhá?
Toronto Pro SuperShow bylo rozdělené na dva dny. V semifinále chodíte na pódium po jednom. Máte sedm povinných póz a pak vás asi deset minut všechny porovnávají. Druhý den se jde na finále, kam většinou postupuje šestice kulturistek. Když jde o větší závod, tak i deset, aby se diváci měli na co koukat. Nejdříve máte volnou sestavu trvající jednu až tři minuty na hudbu, kterou si vyberete. A pak je opět porovnávání v pózách. Nakonec se vyhlašuje. Je to rychlovka.
Po Torontu jste se nominovala na soutěž Wings of Strength Rising World Championships ve Phoenixu. Proč jste se nakonec neúčastnila?
Kvůli penězům. Teď ale bude po šesti letech soutěž Miss Olympia, což je nejvyšší soutěž v ženské kulturistice na světě. Takže se chci zkusit nominovat. Jsem teď v přípravě, ale nevím, jestli mi to umožní finance. Doufám, že se ještě nějaký sponzor najde.
Na kolik vás účast v takové soutěži vyjde?
Když budu počítat jen závěrečnou pětiměsíční fázi, pak to s letenkami a ubytováním dělá 450 tisíc korun.
Kvůli omezeným financím se soutěží účastníte každé dva roky. Kdybyste ale měla neomezený limit?
Tak jezdím každý rok.
To by tělo zvládlo?
Určitě. Někteří kulturisté chodí i vícekrát za sezonu. Na jaře a na podzim. Což bych asi také zvládla, ale už bych padala na hubu. Když má někdo kancelářskou práci nebo sponzora, díky kterému nemusí pracovat, jde to. Ale ve fitness centru se člověk nezastaví.
Do vynaložených financí patří i pořízení drahých plavek šitých na míru. Proč nemůžete soutěžit v nějakých obyčejných bikinách?
Aby se to hezky třpytilo a lépe to vypadalo. Dříve kulturistky objednaly plavky za pětistovku z dovozu a všechny je měly stejné, jen v jiných barvách. Teď je ale moderní si plavky nechat šít - a už to k tomu patří. Na soutěž musíte mít jedny plavky nezdobené a druhé zdobené. Ty moje mě dohromady vyšly asi na deset tisíc korun, což je poměrně nízký základ. Některé holky si nechávají dělat plavky i za patnáct tisíc.
Kdy chcete znovu soutěžit?
Na jaře 2020 bych chtěla jet znovu do Toronta. Vrací se totiž již zmiňovaná soutěž Miss Olympia. Je to první ročník po několika letech - a u toho musím být. Chystá se tam strašná spousta ženských. Ale musím se nominovat.
Pomýšlíte na vítězství
To by bylo super, ale nepočítám, že bych byla mezi prvními pěti. Budou se tam totiž vracet starší kulturistky. Je tam opravdu velký nátřesk, budu ráda, když se tam dostanu. Jen tam být je prestiž.
Po letošní výhře v Torontu proběhly vaše fotografie médii a sociálními sítěmi. Některé reakce na váš zevnějšek přitom byly opravdu nepěkné. Dotýká se vás to?
Beru to na pohodu. Komentáře, kterým já říkám „vtipné komentáře“, čtu jen tak nahodile - a vždycky mě strašně pobaví. Nic si z toho nedělám. Když si totiž rozkliknu profil dotyčného člověka, stačí mi se podívat, jak vypadá. Zasměji se a je mi to jedno. Už jsem je několikrát vyzvala, že jestli chcou, ať přijedou, že jim to vysvětlím a ráda si s nimi zacvičím. Člověk, který je se sebou spokojený, nemá potřebu řešit druhé. Mně se třeba také nelíbí, když vidím 150kilového pána, ale když je tak spokojený, přece mu nebudu říkat, že je hnusnej. Navíc se to podle mě už překlápí do fáze, kdy mě lidé podporují, ozývá se mi i více žen.
Do kolika let je možné se kulturistice věnovat?
Dokud člověk může a je zdravý. Babám, které se mnou závodí, je od 40 do 55 let. Samozřejmě jako v každém sportu i v kulturistice trpí klouby, mě už také bolí kolena a lokty. Až to jednou nepůjde, jen se tak kondičně protáhnu.
Je něco, co vám kulturistika vzala?
Určitě ne! Mě to baví a jedu si to svý. Naopak mi kulturistika dala disciplinovanost. Jsem naučená cvičit, dobře jíst, pomáhat lidem. Je to životní styl.
