Pátek 1. července 2022, svátek má Jaroslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

O smyslu života

Jeho život řídil Hitler. Nevěřte, že svět je horší, než kdy byl, vzkazuje mladým exporadce Havla Franz Reiss

Neměl jsem ztracené dětství. Ve skrytu svojí duše jsem šťastný člověk. Jediného, koho člověk svou zahořklostí zničí, je on sám, odpovídá Frank Reiss na otázku, zda pociťuje hořkost či zlost. foto:  Dan Materna, MAFRA

Doporučujeme
Jmenuji se Frank Reiss. Narodil jsem se 21. dubna 1935 – což zní lépe, než kdybych vyjádřil svůj věk v čísle – v Berlíně v rodině židovských emigrantů z Československa jako Franz Reiss. Rodiče, Rosa a Paul Reissovi, žili v Berlíně již delší dobu. Otec pracoval jako nemovitostní makléř a rodina se cítila v Německu dobře, dokud si neuvědomili, že v Hitlerově režimu tam pro Židy není místo. V roce 1938 se otec a syn přestěhovali na Slovensko do Piešťan, kde mi říkali František.
  5:00

LÉKO: Využijme rady starších

Rodiče se předtím rozešli, matka odešla do Vídně a přidala se k odboji. Otec byl v březnu 1942 zatčen Hlinkovými gardisty, slovenskou obdobou nacistické SA v Německu. Cesta jeho utrpení začala v Novákách, v pracovním táboře zřízeném tehdejším klerofašistickým režimem na Slovensku, a skončila v polském likvidačním táboře Majdanek. Tábor vedený jednotkami SS byl vyhlášený kvůli sadismu tamních dozorců. Když se podívám zpět, smutním zejména nad smrtí otce, který musel zemřít jako zvíře zavřené v nějaké ohradě. „Moji milí! Jsme na cestě do Nováků… Vám všem srdečné pozdravy. Jsme dobré mysli a plni naděje.“ Tento vzkaz ve spěchu napsaný na kus papíru je poslední, co po mém otci zůstalo.

O smyslu života

Matka byla v roce 1943 v Rakousku popravena kvůli odbojové činnosti. Každý den myslím na rodiče, obzvlášť na otce. Téměř ve stejnou dobu jako otec jsem byl odvezen do slovenského koncentračního tábora v Žilině. Avšak po pěti měsících se mi spolu s dalšími zajatými podařilo utéct. Ujali se mne čeští manželé, a aby mne ochránili před pronásledováním, pořídili mi falešné křestní listy. Jenže toto opatření se ukázalo jako marné: precizně pracující slovenská policie neplatnost náboženské příslušnosti odhalila a mne odvezla do Nitry a odtud 19. ledna 1945 do „vzorového tábora“ v Terezíně. Zde jsem byl zase Franz.

Nestor české advokacie Gerhardt Bubník dlouhodobě podporuje vzdělávání dětí z chudých poměrů

Terezín byl průchozí tábor. Jednou za dva týdny byly odsud vypravovány transporty do plynových komor. Ve „městě darovaném vůdcem“ kolovaly nemoci a epidemie. Když Rudá armáda osvobodila 8. května přeživší, byl jsem nucen kvůli nákaze tyfem setrvat na tomto místě smrti až do července. Z celkově 15 tisíc dětí v Terezíně jich do května 1945 přežilo pouze sto. Byl jsem jedním z nich. Vrátil jsem se na Slovensko a zase jsem byl František. Jako sirotek jsem měl v roce 1947 nasměrováno do Palestiny – tuto pouť však překazili nastupující komunisté. Práva jsem vystudoval v Bratislavě, v roce 1968 jsem opustil svou vlast a emigroval do USA. V době sametové revoluce jsem byl požádán prezidentem Václavem Havlem, abych se stal členem jeho sboru poradců, a nyní, jako občan USA, žiji v Praze se svou ženou Radkou. Již jako Frank.

V čem vidíte smysl života?

Chodí nás po světě téměř osm miliard. Mezi námi žije lékař Bohdan Pomahač, který dovede transplantovat celý obličej. Někdo zamíchal karty tak, že Pomahačů je mizivá menšina, ale jsou to tito lidé, kteří snad odpoví na otázku smyslu života.

Věříte v Boha?

V roce 1944 – to už jsem byl dva roky bez rodičů – jsme se skrývali v lesích v okolí Nitry na Slovensku, když nás naši přátelé upozornili, že příští týden přijde německá SS a odvede nás neznámo kam. Početnou skupinu tvořili Židé, kteří se ukrývali ve vesnici Nitrianska Blatnica. Pouze osm lidí, včetně mne, uteklo do lesů, kde jsme se ukryli. Příslušníci SS nás však vypátrali a chtěli nás popravit, ale velitel zásahu popravu odložil a my zůstali na živu. Tehdy mi bylo devět let. Pamatuji si, že jsem byl naprosto vyrovnaný s tím, co se dělo, ale moje hlavní myšlenka byla, že něco nebo někdo nás zachránil. Nejspíš jsem myslel, že to byl Bůh.

Celá skupina, která zůstala ve vesnici, byla povražděna a do dnešního dne jsou pohřbeni v Topolčanech na Slovensku. Bylo mezi nimi hodně dětí a při exhumaci se zjistilo, že dva z nich byli pohřbeni zaživa. Jestli mne zachránil Bůh, proč ne tyto děti? Čtenář pochopí, že tato otázka je pro mne velkým dilematem.

Věříte v posmrtný život duše člověka?

Nevím. Strach mi nedovolí víc než špetku optimismu. Chci věřit a jednou bych chtěl být přesvědčen, že ti, kdo věří, mají pravdu.

Co byste vzkázal mladé generaci?

Nevěřte, že svět je horší, než kdy byl! Jen se zmenšil a vývoj dává tolik možností, že realizovat zlo je jenom o trochu lehčí, než kdy bylo. Optimismu není nikdy dost. 

Autor:

Proč dřív lidé vypadali na fotce starší. Rychleji se stárnulo, nebo je to klam?

Premium Tak schválně, udělejte si čas a zalistujte rodinnými alby. Podívejte se na svoje rodiče, prarodiče, praprarodiče. A...

Rozvod, má prohra. Voříšek o synech, bohu Nedvědovi i bláznivé dietě

Premium Evropský titul, zlato se Spartou, reprezentační srazy v pověstném hotelu Praha i rady od idolu Pavla Nedvěda, ale taky...

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě
Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě

Pražští jogíni se 21. června poprvé připojili k ostatním jogínům, aby s nimi oslavili Mezinárodní den jógy. Oslavy se zúčastnilo 400 jogínů a sešli...