LÉKO: Využijme rady starších |
Rodiče se předtím rozešli, matka odešla do Vídně a přidala se k odboji. Otec byl v březnu 1942 zatčen Hlinkovými gardisty, slovenskou obdobou nacistické SA v Německu. Cesta jeho utrpení začala v Novákách, v pracovním táboře zřízeném tehdejším klerofašistickým režimem na Slovensku, a skončila v polském likvidačním táboře Majdanek. Tábor vedený jednotkami SS byl vyhlášený kvůli sadismu tamních dozorců. Když se podívám zpět, smutním zejména nad smrtí otce, který musel zemřít jako zvíře zavřené v nějaké ohradě. „Moji milí! Jsme na cestě do Nováků… Vám všem srdečné pozdravy. Jsme dobré mysli a plni naděje.“ Tento vzkaz ve spěchu napsaný na kus papíru je poslední, co po mém otci zůstalo.
Matka byla v roce 1943 v Rakousku popravena kvůli odbojové činnosti. Každý den myslím na rodiče, obzvlášť na otce. Téměř ve stejnou dobu jako otec jsem byl odvezen do slovenského koncentračního tábora v Žilině. Avšak po pěti měsících se mi spolu s dalšími zajatými podařilo utéct. Ujali se mne čeští manželé, a aby mne ochránili před pronásledováním, pořídili mi falešné křestní listy. Jenže toto opatření se ukázalo jako marné: precizně pracující slovenská policie neplatnost náboženské příslušnosti odhalila a mne odvezla do Nitry a odtud 19. ledna 1945 do „vzorového tábora“ v Terezíně. Zde jsem byl zase Franz.
Nestor české advokacie Gerhardt Bubník dlouhodobě podporuje vzdělávání dětí z chudých poměrů |
Terezín byl průchozí tábor. Jednou za dva týdny byly odsud vypravovány transporty do plynových komor. Ve „městě darovaném vůdcem“ kolovaly nemoci a epidemie. Když Rudá armáda osvobodila 8. května přeživší, byl jsem nucen kvůli nákaze tyfem setrvat na tomto místě smrti až do července. Z celkově 15 tisíc dětí v Terezíně jich do května 1945 přežilo pouze sto. Byl jsem jedním z nich. Vrátil jsem se na Slovensko a zase jsem byl František. Jako sirotek jsem měl v roce 1947 nasměrováno do Palestiny – tuto pouť však překazili nastupující komunisté. Práva jsem vystudoval v Bratislavě, v roce 1968 jsem opustil svou vlast a emigroval do USA. V době sametové revoluce jsem byl požádán prezidentem Václavem Havlem, abych se stal členem jeho sboru poradců, a nyní, jako občan USA, žiji v Praze se svou ženou Radkou. Již jako Frank.
V čem vidíte smysl života?
Chodí nás po světě téměř osm miliard. Mezi námi žije lékař Bohdan Pomahač, který dovede transplantovat celý obličej. Někdo zamíchal karty tak, že Pomahačů je mizivá menšina, ale jsou to tito lidé, kteří snad odpoví na otázku smyslu života.
Věříte v Boha?
V roce 1944 – to už jsem byl dva roky bez rodičů – jsme se skrývali v lesích v okolí Nitry na Slovensku, když nás naši přátelé upozornili, že příští týden přijde německá SS a odvede nás neznámo kam. Početnou skupinu tvořili Židé, kteří se ukrývali ve vesnici Nitrianska Blatnica. Pouze osm lidí, včetně mne, uteklo do lesů, kde jsme se ukryli. Příslušníci SS nás však vypátrali a chtěli nás popravit, ale velitel zásahu popravu odložil a my zůstali na živu. Tehdy mi bylo devět let. Pamatuji si, že jsem byl naprosto vyrovnaný s tím, co se dělo, ale moje hlavní myšlenka byla, že něco nebo někdo nás zachránil. Nejspíš jsem myslel, že to byl Bůh.
Celá skupina, která zůstala ve vesnici, byla povražděna a do dnešního dne jsou pohřbeni v Topolčanech na Slovensku. Bylo mezi nimi hodně dětí a při exhumaci se zjistilo, že dva z nich byli pohřbeni zaživa. Jestli mne zachránil Bůh, proč ne tyto děti? Čtenář pochopí, že tato otázka je pro mne velkým dilematem.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Nevím. Strach mi nedovolí víc než špetku optimismu. Chci věřit a jednou bych chtěl být přesvědčen, že ti, kdo věří, mají pravdu.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Nevěřte, že svět je horší, než kdy byl! Jen se zmenšil a vývoj dává tolik možností, že realizovat zlo je jenom o trochu lehčí, než kdy bylo. Optimismu není nikdy dost.
