Pro divadlo žil. Byl to jeho vysněný svět a i během relativně krátkého času, který měl vymezen, se mu ho podařilo vyplnit. Jiří Grossmann spolu s Miloslavem Šimkem totiž vytvořil v 60. letech minulého století veleúspěšnou dvojici chytrých bavičů.
POHNUTÉ OSUDY: Boris Rösner - bard přesvědčený, že ‚herec musí na jevišti chcípnout‘ |
„Pro mě byl Jirka jednou z největších osobností v životě. A nikdy nezapomenu na to, že když byl slabý a nemocný, do posledních chvil pracoval, jak jenom to šlo,“ vzpomínal na Grossmanna pro časopis Instinkt zpěvák Pavel Bobek. „Při jednom natáčení s režisérem Jánem Roháčem za mnou Jirka přišel a řekl mi: Pavlíku, prosím tě, pomoz mi do šatny. Vzal jsem ho a myslel si, že nesu malé dítě. V té chvíli mi došlo, že ztrácím úžasného přítele.“
Grossmann dlouhodobě trpěl Hodgkinovou chorobou, což je zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, v té době šlo o nevyléčitelnou nemoc. Před kolegy nedával nic znát, snažil se být pořád divadelním bavičem. „Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou,“ říkal o kolegovi ze Semaforu Jiří Suchý.
Přesto když Grossmann složil pro Naďu Urbánkovou svou poslední – a nejznámější – píseň, zadržovaný smutek vyplul na povrch: „Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má...“
Hrál a zpíval už ve škole
„Pro mě s tou písničkou bylo nejtěžší, když jsem ji měla zpívat ve strašnickém krematoriu, protože tak si to Jirka přál. Nejtěžší a přitom krásné,“ vzpomíná Urbánková. „Věřil jsem, že se něco stane a on tady s námi zůstane,“ povídal Šimek.
POHNUTÉ OSUDY: Skutečný Velký útěk bez Hollywoodu. Arnošta Valentu zastřelilo gestapo |
Grossmann se narodil do rodiny divadelníků, jeho otec byl nadšený ochotník, matka pocházela z rodiny Faltysů z Klánovic, kteří měli kočovnou společnost. Malý Jiří vynikal díky hudebnímu talentu, hrál na několik nástrojů, zpíval, působil ve školním orchestru. Zdálo se, že má cestu na jeviště umetenou. Jenže rodiče chtěli, aby studoval. Po maturitě se proto přihlásil na filozofickou fakultu, ale tam ho nevzali. Zato jej přijali na Stavební fakultu ČVUT.
Kamarádi v klubu Olympik
Grossmann, milovník prvorepublikového Osvobozeného divadla, se ovšem ukázal jako mizerný student, na přednášky téměř nechodil. Přesto jeho pobyt na ČVUT přinesl zásadní moment. Seznámil se s Miloslavem Šimkem, tehdejším studentem pedagogické fakulty.
„Potom z reklamních důvodů jsme s Jirkou tvrdili, že jsme kamarádi od dětství, nebyla to tak docela pravda; my byli kamarádi od dob klubu Olympik,“ vzpomínal Šimek v dokumentárním filmu České televize.
Výborně si rozuměli, milovali stejný druh chytrého humoru, hráli si se slovy. Přestože byl každý jiný. Šimek nepil alkohol, nekouřil, jezdil do přírody, školu vystudoval. Grossmann si liboval v pozici kavárenského bohéma, bez cigára a bez skleničky to prostě nešlo. A ČVUT nedostudoval.
„Dohodli jsme se přece, že budeme dělat divadlo. Jestli ty chceš ještě učit, je to tvoje věc. Já stavět nic nehodlám, ostatně Národní divadlo je již postaveno,“ říkal Šimkovi.
A tak dva mladíci na počátku 60. let snili o divadelní slávě. Jenže museli ještě na vojnu. Tu si Grossmann, který ještě před narukováním získal angažmá v plzeňském divadle Alfa, odbýval v Armádním uměleckém souboru, s nímž objížděl posádky.
Manželku našel na vojně
Tam potkal svou první manželku. „Dělali jsme v létě spolu konkurz, já z civilu, on jako odvedenec. Dohromady jsme se dali v únoru, svatba byla v dubnu,“ popisovala Jana Bonhardová. „Jirkova maminka na svatbě nebyla, protože jí to Jirka neřekl, tak se pak pochopitelně urazila.“
Během druhého roku vojenské služby požádal Grossmann o přeložení do Ruzyně, aby byl u stejného útvaru jako Šimek.
POHNUTÉ OSUDY: Vymyslel slovo ‚robot‘. Josef Čapek zemřel v koncentračním táboře |
Jenže při rutinním vyšetření se doktorům nezdály boule na krku. „Lékař našeho útvaru rozpoznal, že to není jen nějaká angína. Poslal Jirku do vojenské nemocnice, tam ho hned operovali,“ líčí Šimek. Diagnóza? Hodgkinova choroba, Grossmanna propustili do civilu.
Před okolím, ale i před manželkou Janou Grossmann pravdu o nemoci tajil. „Donášely se ke mně různé zvěsti, ale považovala jsem je za drby,“ vyprávěla Bonhardová. Mladý pár se po čtyřech letech rozvedl. „Říkal, že se na děti necítí a tak. Postupně z nás byli spíše kamarádi, a tak jsem se rozhodla rozvést se. Myslím, že na ten rozvod přistoupil kvůli mně.“
Od té doby se Grossmann nevázal, naopak si užíval pozornosti krásných žen, které se kolem něho rojily postupem doby čím dál víc. A divadelní repliku „jsem George, miláček žen“ na jevišti deklamoval velmi přesvědčivě. „Jirka byl k ženám galantní, milý a holky všech věkových kategorií po něm jely,“ usmívá se Bonhardová.
Absurdní povídky
Věhlas dvojice Šimek, Grossmann sílil. Postavili svá vystoupení v klubu Olympik na kombinaci mluveného slova, kdy suchým, nezúčastněným hlasem přednášeli humoristické absurdní povídky, a populárních písní, vlastních i přejatých z cizinyačesky otextovaných.
„Publikum chtělo slyšet big beat, a když jsme se chtěli prosadit, tak jedině jako moderátoři. A to nám zase připadalo málo. Tak jsme začali psát povídky,“ vysvětlil Šimek.
Do první ligy je vytáhl Jiří Suchý, který duo přibral do Semaforu. A oni si zase přivedli zpěváky Naďu Urbánkovou, Pavla Bobka, Jiřího Helekala nebo mladičkou Milušku Voborníkovou. „Během představení na sebe skvěle reagovali, hbitě improvizovali, v tom byli prostě jedineční. Představení bylo plné poměrně ostrých narážek na tehdejší situaci,“ vzpomínala Voborníková.
Šimek s Grossmannem si na tehdej- ší dobu opravdu nebrali servítky, zákazu z oficiálních komunistických míst ale nikdy nečelili.
„Ani neděle nebyla pro naši buňku dnem odpočinku. První rána pravičáků zasáhla opět Šmauzovou, neboť této staré soudružce nemohli oportunisté zapomenout, že za války udávala naše lidi Němcům. Byl to jistě zase Fajfr, který před jejím naturálním bytem 1 plus WC2 zbudoval past, takže Šmauzová, vycházejíc ráno zapisovat před kostel ty, kdož se jdou modlit, aby Rus již odešel, zakopla před svým prahem o napjatou strunu z balalajky, řízla se o srp a na hlavu jí spadlo kladivo.“ Tak zní ukázka z povídky Vedla nás Šmauzová.
Řekli, abych tu kurvu sundal
Ještě ostřejší byla velice krátká povídka Jak jsem se stal nezaměstnaným. „Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5000 Kčs pohřbím celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku... (...) Dělal jsem mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si vařil sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu...“
Právě povídky se staly jejich značkou. „Při jejich psaní jsme se s Jirkou výborně bavili,“ podotýkal Šimek.
Psali dohromady v kavárně Slavia. Měli tam oblíbený stolek, říkali mu „tradiční“, byl nedaleko toalet, a byl proto téměř vždy prázdný. Sedávali tam a vymýšleli absurdní situace ze všedního života – z dospívání, ze školy, z výletu, z tramvaje. Dokázali vykouzlit vtip téměř z čehokoli. „Vyndali jsme bloky a tužtičky a řekli jsme si název povídky. Formulovali jsme věty a oba jsme je zapisovali, Jirka to doma přepisoval na stroji,“ popisoval Šimek. A vznikaly texty, u nichž se lidé smáli. Namátkou: „Některé atrakce, jimiž nás příroda zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení, tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morgánu, jezinky, sennou rýmu a daně.“ (Jak jsem se učil plavat.)
Na Bobkovi testovali humor
Podle svědectví neměl žádný z nich při tvorbě větší slovo, každý přispíval stejným dílem. „Seděli u kulatého stolu s popelníkem, Šimek zapřisáhlý nekuřák, Grossmann se skleničkou v ruce a cigaretou. A ten kouř šel vždy neomylně do očí Slávkovi,“ usmíval se Pavel Bobek, kterého duo občas brávalo sebou, aby zjistilo, čemu se směje a čemu ne. Drobná vsuvka, která krásně ilustruje jejich smysl pro zlomyslnost: povídku Jak jsem se učil kouřit samozřejmě předčítal Šimek...
Řada slovních obratů zlidověla, většina povídek si udržela své kouzlo dodnes. Asi nejznámější hláškou, kterou stvořili Š&G, je okřídlená věta „nechci slevu zadarmo,“ kterou v povídce Exkurze do zoo pronáší profesor Zelí a na stůl „pokládá vychytrale dvě stě korun“.
Grossmann se Šimkem se na konci 60. let stali hlavní atrakcí Semaforu. „Vládla tam soudržná a přátelská atmosféra. Když bylo třeba vymalovat divadlo, všichni jsme pomáhali, a když bylo hotovo, Jirka si sedl s kafíčkem a cigárkem za piano, hrál ježkovky, šlitrovky, zpívalo se,“ líčila Voborníková.
Tehdy se také Grossmann objevil ve filmu, režisér Jiří Menzel ho obsadil do snímku Zločin v šantánu. V jednom záběru měl šeptat Evě Pilarové do ucha sladké něžnosti, ale zpěvačka se stále smála a Menzel zuřil.
„Nepamatuji si vše, co mě odbourávalo, ale jedna věta mě utkvěla v paměti: Milostivá paní, zdalipak víte, že v brdských lesích zastřelili posledního kňoura?“ vyprávěla Pilarová. Pro Grossmanna charakteristická roztomilá schválnost. „Měl v sobě zvláštní něhu a roztomilost,“ zasnila se ještě po letech Urbánková.
Nevěděl, jak vypadá les
V roce 1969 se ale silněji přihlásila Grossmannova nemoc, našel si přítelkyni Mášu Polákovou, chtěli se vzít, ale už to nestihli.
Když Grossmann zemřel, byl Šimek zdrcený a chtěl se vrátit k učitelství. Nakonec si našel nové parťáky Luďka Sobotu a Petra Nárožného a pokračoval dál. Ale už to nebylo ono.
„Když umřel Grossmann, Šimek mi často říkával: Kdyby ten Jirka nekouřil, kdyby občas vyšel do lesa, vždyť on ani nevěděl, jak ten les vypadá. Kdyby sportoval, tak tady mohl ještě bejt. Slávek sportoval, nekouřil, prakticky nepil alkohol a skončil na stejném oddělení se stejnou chorobou jako ten Jirka,“ vyprávěl Bobek. Šimek zemřel o více než 30 let později, 16. února 2004.
