Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jsme vymlouvací generace. Nechci být takovým tím zoufalým umělcem, říká Adam Mišík

Lidé

  6:00
PRAHA - Adam Mišík je v necelých jedenadvaceti letech jedním z nejúspěšnějších současných zpěváků pop music u nás. Na koncertech dokáže tenhle mladý muž s jemným obličejem dostat do varu davy náctiletých slečen, kromě toho hraje ve filmech a seriálech. Teď ale sedí naproti mně v kavárně a s vážnou tváří přemýšlí, jestli si tam může vybalit svou krabičkovou dietu, protože mu zapípal mobil, že je čas jíst. U servírky se ujišťuje, že v citronádě fakt nebude žádný sirup.

Adam Mišík je v jedenadvaceti letech jedním z nejúspěšnějších současných zpěváků pop music u nás. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Přišel trochu pozdě a vypadá vyčerpaně, tak se ho ptám, jestli měl těžkou noc. Úplně vedle: přijel ze cvičení. Do fitka chodí čtyřikrát týdně, k tomu přidává box. Angličtinu piloval s jazykovým koučem, aby byla perfektní. Člověk si skoro oddechne, když Adam řekne, že si půjde zapálit. Konečně nějaká neřest hodná dvacetiletého umělce! Pak to upřesní: elektronickou cigaretu.

Ne, tenhle kluk nenechává nic náhodě, říkám si a vzpomínám, jací jsme v jeho věku byli my. Většinou jsme studovali a neměli ani páru, co vlastně chceme v životě dělat. Adam má v tomhle jasno. Hlavně ví, co nechce: jen tak se plácat životem.

LN: Co to máte v té krabičce?
Nějaký jogurt s ovocem, je to docela dobré.

LN: To takhle jíte jen z lásky ke zdravému životnímu stylu, nebo je to spíš móda?
No, souvisí to s mojí prací. V seriálu První republika hraju boxera a chci, aby mi to lidi věřili, takže chodím dvakrát týdně na box a kromě toho dávám čtyřikrát týdně posilovnu a zdravě jím. Ráno mi to vždycky přivezou na celý den a já si to pak vozím s sebou. Takhle jedu už tři měsíce.

LN: Docela řehole...
Já jsem si ten tvrdý režim na sebe ušil sám. Jsem totiž od přírody líný, takže si musím dávat úkoly. A pak je tady čím dál větší konkurence, takže ze sebe člověk musí dostat to nejlepší. Jinak se bude pořád jen tak plácat – a to se mi moc nechce. Nechci jen přežívat, chtěl bych dělat věci, které budou mít nějaký impakt, zásah.

LN: Co říká vašemu zdravému životnímu stylu váš otec, který býval vyhlášený svým bohémským způsobem života?
Táta mi odmalička říkal, že ho ten životní styl, jaký vedli, dost zdecimoval. Vím, že si na to musím dát pozor, protože jsem po něm mimo jiné zdědil i astma. Takže si zdraví asi víc hlídám než on. Ale vážně: Myslím, že všichni žijeme jako zvířata, jsme úplně stejně zmatení, jako jste byli vy nebo naši prarodiče, jen to asi umíme dobře podat. Naše generace umí hrozně dobře kecat. Jsme taková vymlouvací generace.

LN: Co kromě hudebního sluchu, podoby a astmatu jste zdědil po svém otci?
Já na sobě vidím strašně moc otcových vlastností. A ne vždycky těch úplně nejlepších.

LN: Povídejte.
No, řekněme, že táta všemu vždycky nechával volný průběh. Nikdy nebyl takový ten precizní muzikant, který se hrabe ve zvucích. On napsal písničku, ale nechal na ostatních, ať to dodělají. A to mám po něm. V něčem jsem prostě pohodlný, takže na sobě musím hodně pracovat.

LN: Když porovnáte život umělce tehdy a teď – v čem vidíte největší rozdíl?
Zásadní rozdíl je v tom, že tehdy toho nemohli moc dělat. Byla to ztracená generace lidí, kteří pokud nevstoupili do strany, nemohli vlastně nic. Další věc je množství informací, které se na nás valí ze všech stran. A pak šíře možností, čemu se dá věnovat. Člověk pak vlastně někdy neví, kterým směrem má jít. Já třeba vidím deset věcí, které bych mohl dělat. A mohl bych je dělat dobře. Ale to nejde. Svádí to k tomu, aby to člověk zkoušel: tak trochu tady a tak trochu tam. A nic nedotáhne do konce. Myslím, že tohle bylo dřív jiné. Bylo lehčí soustředit se na jeden úzký směr a ten dělat pořádně.

Autor: